Teen popcornová fantastika se těší oblibě nejen u zmíněné věkové kategorie, tudíž tu máme další do tuctu. A to rovnou od Wachowských. Po Atlasu mraků a starších peckách je však Jupiter vychází značným zklamáním.

Přiznejte se: kdo v dětství nestavěl roboty? A kdo i v dospělosti přemýšlí nad tím, jak by to bylo super mít technologie na postavení těch starých dětských nápadů? Snímek Velká šestka předvede všem hračičkům, jak se vyrábí roboti ve velkém. Hlavně jeden velký, tlustý a roztomilý zdravotník.

Schéma filmové fantasy se prostě nemění. Respektive té rozmáchlé, velké, epické nebo té, která se snaží epické se blížit. Černobílý boj dobra proti zlu, svět jako z pohádky, kde žádné hory nejsou dost vysoké, žádné lesy dost hluboké a města dost honosná, svět osetý roztodivnými tvory a netvory a zalidněný mnoha zvláštními rasami. To vše za jiskření dechberoucích kouzel a svištění blyštivých ostří a tak pořád dokola. Otázkou je pouze to, jestli to tak chceme nebo ne, jestli to tak máme rádi. Sedmý syn je totiž dokonalou učebnicí schématu fantasy filmu.

Některé příběhy jsou velké a inspirativní a přetrvají navěky. Ridley Scott se pokusil jeden z nich pojmout z jiného úhlu, než nám vnucuje náboženská optika – pokusil se jej polidštit. Pokusil se, selhal a výsledkem je průser stejně kolosální, jako kolosálně nudný.

Leden nebude na filmové premiéry v oblasti fantastiky tradičně nijak bohatý a tak větší očekávání vzbuzuje vlastně jen výpravná fantasy Sedmý syn.

Pro mnohé milovníky fantastiky nadešel filmový vrchol letošního roku. Snímkem Hobit: Bitva pěti armád se definitivně (nebo aspoň na velmi neurčitou dobu) loučíme s filmovou Středozemí. Se světem, který byl pro mnohé z nás milníkem ve fantastice, naprostou špicí filmového žánru, dětskou láskou i milovaným únikem z depresí všedních dnů. Skutečné last goodbye…

„Duna. Moje Duna začíná dlouhým záběrem. Zbožňuji dlouhý záběr Orsona Wellese v jeho Doteku Zla. Kamera jde, jde a prochází ulicí. Je to fantastický dlouhý záběr. A tak jsem chtěl, aby i má Duna začínala dlouhým záběrem, ještě lepším, než je ten Orsona Wellese. Chtěl jsem zajít o dost dál, chtěl jsem, aby můj záběr procházel celým vesmírem!“

Bylo načase. Za původní hardcore sci-fi z vesmíru, kterému by ze zadku nikde neplandala visačka Marvel nebo DC jsme se modlili u filmového Boha už hezky dlouho. Teď je tady. A rovnou od blonďáka, co před lety napsal Memento a Insomnii a pak se prodal příběhům magora, co rád černou kůži, a v konečném důsledku vlastně i to sado-maso. Je ale tak velká, rozmáchlá a krásná, jak jsme si přáli?

Lidé se od nepaměti snaží odpovědět na otázku, jestli jsme ve vesmíru sami. A pokud ano, zdali budou mimozemšťané hodní a naučí nás konečně správně žít, jíst zeleninu a milovat souseda svého. Nebo to naopak budou pořádně hladoví emzáci, co s námi naplní hamburgery v prvním vesmírném baru na konci Sluneční soustavy. Filmaři tuto otázku vyřešili již milionkrát. Tentokrát se mlýnek na maso spustí v kanadských lesích.