Vládce Tokia: Kostková řachanda v té nejlepší podobě

Pokud máte rádi vzrušení z kostek, zábavné souboje obrů a nevyzpytatelný chaos, tahle hra vás chytne a nepustí. Vládce Tokia zve na nefalšovanou párty monstrózních rozměrů, kde se vám klidně můžou splnit dávné dětské sny o gigantických nestvůrách, které drtí budovy, pustoší celé čtvrti a soupeří o titul absolutního vládce města. Ať už se chcete vrhnout do bitvy jako nemilosrdný robot nebo roztomilé, leč smrtící zvířátko, stačí jen protřepat kostky a otevřít brány nečekaným situacím, kdy jeden skvělý hod může všechno obrátit vzhůru nohama.

Vládce Tokia (druhá edice) je zábavná, rychlá a často napínavá desková hra od Richarda Garfielda, legendárního tvůrce Magic: The Gathering. Na první pohled dokáže zaujmout svojí hravou estetikou, kde vystupují roztomilá a lehce komiksová monstra jenž se v průběhu hry snaží získat slávu a dominovat na herním plánu představujícím Tokio. Mechaniky připomínají klasické Yahtzee, ovšem Vládce Tokia přidává výraznější interakci mezi hráči. Ti se nespoléhají pouze na hod kostkami, ale zároveň musí dobře zvážit, kdy v Tokiu zůstat, kdy raději ustoupit, jak nakládat s energiemi a jak se bránit útokům ostatních soupeřů.

Na začátku hry si každý hráč vybere vlastní monstrum, přičemž každý z těchto obrů má stejné výchozí parametry. Úspěch záleží především na kombinacích symbolů, které si hráči dokážou z kostek vyházet, a na kartách vylepšení kupovaných za zelené energické kostky. V Tokiu se nelze léčit, což z něj dělá lákavou, body generující, ale nebezpečnou pozici. Všichni hráči, kteří stojí mimo Tokio, dávají rány (symboly drápů na kostkách) jen jedinému monstru uvnitř, takže vládce města se snadno stává cílem hromadného útoku a je nucen balancovat mezi touhou po okamžitých bodech slávy a rizikem rychlého konce. Tato „King of the Hill” část mechanismu dává hře specifickou dynamiku, kterou obyčejné Yahtzee postrádá.

Hra nabízí dva způsoby, jak vyhrát: buď hráč dosáhne dvaceti bodů slávy, anebo zůstane jako poslední přeživší monstrum na bojišti. V tom je skryté dilema, zda se soustředit spíš na útoky a vyřazovat soupeře, nebo zda chladnokrevně sbírat body na kostkách nebo přežít v centru metropole. Při plném počtu šesti účastníků se nám nejčastěji stávalo, že se všichni vrhli na taktiku rychlého vybíjení a celá partie končí dříve, než by se stihly efektivně projevit zajímavé efekty karet. V malém počtu hráčů docházelo k opačnému extrému, kdy si někdo vyloženě hází čísla (generující body) a postupně dosáhne dvaceti bodů, aniž by pořádně bojoval. Přesto může být hraní v menším počtu pro mnoho lidí zábavnější, protože je zde více prostoru pro strategii a menší chaos.

Do hry vstupují také karty vylepšení, které si hráči mohou nakupovat za energii. Právě tyto karty do Vládce Tokia vnášejí sympatický prvek variability a do jisté míry chaosu. Postupem času se monstrum může „vybavit” speciálními schopnostmi, může se například naučit regenerovat, přidat si extra kostku nebo například získat jedinečný útok. Ačkoli se může zdát, že kvůli rychlému tempu hry na tyto power-upy nezbývá moc času, pokud není hra příliš kratičká, dokážou vytvořit skvělé příběhy. Jeden hráč si může z nevýrazného vylekaného monstra udělat mediální hvězdu, která sbírá body pokaždé, když se stane obětí, jiný se může změnit v obřího pojídače odpadků a vyhrát díky nezvyklému přísunu bodů nebo zvláštních efektů. Někdy se však stane, že partie skončí dřív, než se tyto karty rozjedou naplno, což může být zklamáním pro ty, kdo si hru představovali jako rozsáhlou epickou bitvu obrů.

Velkou roli sehrává náhoda. V jednom okamžiku se můžete cítit jako král Tokia, odhodlaný rozdávat rány, a pak zjistíte, že kostky vám nepřejí. Náhoda může i krutě vyřadit hráče, jenž ještě nedostali šanci předvést svůj potenciál. Nelze si stěžovat, protože právě divoké hody kostkami k této hře neodmyslitelně patří a jsou často zdrojem úsměvných historek, kdy zcela nepravděpodobný hod dramaticky zamíchal s pořadím a proměnil slabé monstrum v hrozivého titána. Prostě klasická kostková řachanda v plné parádě.

Pokud hledáte hru, kde si budete budovat propracované strategie a pečlivě kalkulovat každý tah, Vládce Tokia nemusí být to pravé. Jeho síla spočívá ve svižnosti, zábavě a schopnosti bavit široké spektrum hráčů, včetně dětí nebo těch, kdo s deskovými hrami teprve začínají. Doma jsme si hru užívali a vytvářeli u stolu kulisu imitující monstra, jásali nad explozivními útoky a vyprávěli příběhy o šílených mutacích, které karty přinesly. Estetika připomínající marvelovské superhrdiny a superpadouchy tomu výrazně napomáhá.

Větší počet hráčů může někdy přinést chaotickou a rychle končící partii, ovšem právě tenhle divoký rytmus často vytváří nezapomenutelné momenty. Pokud preferujete klidnější a strategičtější pojetí, zkuste hrát v menším počtu, kde si lépe vychutnáte možnosti vylepšení a manévrování s kostkami. Vládce Tokia se i přes drobné nedostatky řadí mezi oblíbenou klasiku, která vyniká hlavně dostupností a rychlostí, s jakou dovede každého vtáhnout do centra dění. Právě v tom spočívá její kouzlo – je přímočará, zábavná a se svými obřími kostkami zaručeně vykouzlí nejednu vzpomínku na okamžiky, kdy jste se cítili jako neohrožený vládce metropole. Stačí si vybrat monstrum, protřepat kostky a vrhnout se vstříc kostkovému chaosu, jenž v tom nejlepším smyslu baví děti i dospělé.

Autor: Richard Garfield