Byla to jedna z mnoha mých prvních knížek, a patřila už mému otci: Tajemný hrad Svojanov aneb Paměti Františka Povídálka, napsal Bohuslav Březovský, vydal Orbis v Praze roku 1947. První vydání, v nákladu 11.000 výtisků.
Příběh o tom, jak parta kluků a jedné dívky, bydlících na hradě Svojanově a v okolí, usoudí, že se strašidly tamtéž to už nejde dál…
„…jakýpak je to pořádek, když si pan Hamrlík může jezdit noc co noc na ohnivé svini kolem hradu nebo když si mohou na panství dělat Mezulini, co se jim zlíbí? … V sobotu v noci Mezulini zasypali v podhradí mlýnský náhon a rozbili okna v kapli svaté Majdalenky a Ryšavcově Anežce ukradli pannu a kostelníkovic Božce vysypali v lese všechny putny s borůvkami. … Holič Kubíček jenom podřezává osamělé poutníky.“
A protože děti mají prázdniny, vyhlásí svojanovským strašidlům boj. Do svého čela zverbují obra Pulusána, vyzvou pana Hamrlíka, aby přišel i se svou ohnivou sviní na besedu, jak ukončit jejich působení na Svojanově, vypraví se k čarující babě Kalafuně pro kouzelný lektvar a prožijí řadu dalších dobrodružství. Hlavně ovšem vyslechnou několik příběhů, které jim osvětlí, proč to které strašidlo straší, a zjistí, že je všechno jinak než jak říkají a píší dospělí, zejména pak jistý pan řídící Kulhánek.
„V té době na štěstí žili ještě čarodějnice a kouzelníci. Dnes už jich tolik nežije, protože si mnozí lidé řekli, že na kouzla, strašidla a zázraky věřit nebudou. Ale tehdy?! V jedné ulici bylo tolik čarodějnic jako dnes cukrářů. Bylo jich tolik, že je musili upalovat. Nu, a k jedné takové čarodějnici, která ještě upálena nebyla, odebral se na poradu pan Menhart.“
Vše je napsáno hezky, s fantazií, dětským viděním světa a jemným vtipem, a na konci léta a knížky se příběh uzavře. Pro malého kluka zase ne až tak uspokojivě, jak by mohlo, ale pro zkušenějšího čtenáře velmi příjemně.
„A to je všechno. Od té doby jsem ještě pana Hamrlíka ani pana Pulusána ani starého Hadrabu neviděl, protože letošní zimu napadlo tolik sněhu, že na výlety nebylo ani pomyšlení. Musili jsme prohazovat cestu od hradu až ke škole.
A přece něco bych byl zapomněl. Povídala Božka kostelníkovic, že viděla holiče Kubíčka, když zapaloval na Všechny svaté svíčky v kapličce svaté Majdalénky.
To on si asi opatřil novou břitvu.
Konec“
Byl to můj první příběh o prolínání fantastického a reálného světa, napsaný dávno před Harrym Potterem. Zamiloval jsem se do něj a četl jej nesčíslněkrát, a čtu jej dodnes.
Když jsem tedy po letech narazil v antikvariátu na novější vydání (Československý spisovatel, 1980), koupil jsem si je, abych se podíval na nové ilustrace klasické knihy. Samozřejmě jsem se do ní začetl… a zjistil, že text tak docela nepoznávám. Napřed byly změny malé – například čarodějnice a kouzelníci nezmizeli proto, že si lidé řekli, že na ně už věřit nebudou -, ale vše se postupně horšilo, až tomu konec nasadil korunu:
„V břitvě holiče Kubíčka – to je pravda – poznal pan Petrtýl svou břitvu, která mu už nesloužila, a proto ji vyhodil mezi odpadky. A střep začarovaného zvonu? O tom raději nemluvme. Pan Karkulin tvrdil, že je to kus starého železa, které se dlouho povalovalo u stáje.
…
A tak jsem myslil na to, že by bylo třeba užitečnější, kdybych si zopakoval vyňatá slova, dělení a násobilku, protože jsem si na učení celé prázdniny ani nevzpomněl, nebo kdybych pomohl tatínkovi skládat dříví do dřevníku a připravit zahrádku na zimu. … Všechno by možná bylo užitečnější než sedět tady, dívat se na vycpaného orla a myslit na svojanovská strašidla.
Stejně žádná nejsou!
…
Tak to skončilo. Od té doby jsem neviděl ani pana Pulusána, ani pana Hamrlíka, ani starého Hadrabu, ani babu Kalafunu, ani Mezulíny.
A neviděl je prý ani Karkulin, ani Ryšavec, ani Ferda Padrlík, ani Michal Petrtýl, ani Jindřiška Králová.
Viděl je prý jenom Jirka Špaček. Je to možné, on je ještě malý a nechodí do školy.“
Moje následné pátrání mělo jenom částečný úspěch: všech šest dalších vydání obsahuje onu zpotvořenou verzi textu. Druhé vyšlo v uvolněných šedesátých (1964, SNDK), a tak je tím méně pochopitelné, že kdosi zasáhl a pozměnil vyznění ve prospěch budovatelského uvědomění.
Nedosti na tom: ani dvě porevoluční vydání, z nichž za jedním stojí dokonce knihovna nedalekého města Poličky, nesáhla po původní variantě.
A stále nedosti na tom: ani na hradě Svojanově, který svého času dokonce navštívil kdosi spřízněný s rodinou autora, netuší, proč a kým byl text upraven.
A ještě nedosti na tom: ačkoliv je to kniha čtená mnoha dětmi ze Svojanova a okolí, ani průvodkyně na hradě neví, že příběh původně skončil jinak, s fantazií a lehkostí.
Že byste dnes místa podle popisu v knize vesměs nepoznali, je celkem pochopitelné. Že nadpřirozené (z)jevy na nejstrašidelnějším hradě v Česku jsou úplně jiné, než jak si je vymyslil autor, lze akceptovat. Ale proč se donekonečna přetiskuje vykastrovaná verze půvabného příběhu, je záhadou.
A tak je Tajemný hrad Svojanov legendou jen pro relativně úzký okruh pamětníků, který se bude dnes, v době odlišného tempa a stylu fantastických knih pro mládež, pravděpodobně stále zmenšovat. Ale byl a je tu, a stále se dá – za nemalé peníze – sehnat.
A ti, co na něm jako já vyrostli, vědí své. Vědí, že Kubíček si zcela určitě opatřil novou břitvu.
