Noční můra Společenství

Jidáš se stal nadčasovým symbolem chamtivosti, zrady a podvratné činnosti. Nejinak slouží tento biblický příměr i P. F. Hamiltonovi při líčení dalšího zápasu lidstva proti drtivé invazi Dokonalých. Důkazy zrady se však ve změti desinformací získávají složitě – a mezitím se schyluje k poslední bitvě.

Psát v současné době o nějakých katastrofách či globálních hrozbách je asi trochu nošením dříví do lesa. Všichni toho máme dost ze zpráv a možná se i trochu děsíme, co se kolem děje. Mnozí si pak rádi od toho pandemického zpravodajství odpočinou a zalezou si někam do klidu s dobrou knížkou. Ti odolnější pak mohou sáhnout po třetí knize Petra F. Hamiltona Jidáš zbavený pout: Pronásledování 1 ze čtyřdílné ságy Společenství. Autor má rád složitější členění, a tak ságu rozdělil do dvou cyklů po dvou knihách a všem dal samostatné názvy a podtituly. Po Pandořině hvězdě 1 (Bariéra) a Pandořině hvězdě 2 (Invaze) následuje Jidáš zbavený pout 1 (Pronásledování) a Jidáš zbavený pout 2 (Poslední hlídka).

Třetí kniha v pořadí se věrně nese v duchu svého podtitulu Pronásledování a chvílemi skutečně připomíná detektivku, i když mnohem více začínají dominovat pasáže typické spíše pro military. Díky nim jazyk vyprávění oproti dřívějším dílům místy dost zhrubl, do popředí hrdinové staví primitivní pudy a boj o holé přežití. Autor dává prostor zase novým postavám či postavám dříve pouze epizodním. Stále více pozornosti věnuje novinářce Mellanii a více odhaluje její druhý život utajené agentky digitální entity VI., jediného nepřítele dosud nepolapitelného Hvězdoplavce. Mimozemšťan, v jehož existenci věří jen sekta Strážců identity a pár bystrých jedinců, dál spřádá své plány proti lidstvu a podmaňuje si stále více vlivných lidí, zejména politiků a vědců.

Podezřelých je najednou víc než dost a ani brilantní vyšetřovatelka Paula Myo není ušetřena zrady ve vlastních řadách. Ona i Mellanie se snaží odhalit a pronásledovat Hvězdoplavcovy stoupence a následně samy čelí útoku na vlastní osobu. Mezitím se gerilové skupiny ozbrojenců pokouší zastavit osidlování ztracených 23 planet, které zabrali Dokonalí a postupně ničí jejich ekosystémy. Vláda zbytku Společenství zase investuje do zbrojení a vylepšených lodí pro odvetný protiútok. Pravda je, že zasedání válečného kabinetu připomíná spíše bandu tupohlavých pitomců, kteří odhlasují všechno ve stylu „co nejde silou, jde ještě větší silou“. Soupeření rodových klanů o vliv na další vývoj Společenství se neštítí jakýchkoliv prostředků a věřit prostě už nejde vůbec nikomu. Je to jako děsivá noční můra, z níž se ne a ne probudit.

Na čtenáře čeká pár zajímavých dějových zvratů, napínavých soubojů a honiček v autě. Vlastně jde o osvědčené postupy klasických bondovek, jen si k tomu musíte přidat e-správce, všudypřítomnou unisféru, omlazovací procedury, bionické implantáty a další vymoženosti moderní techniky. Prchající hrdinové se však pohybují po staré známé trajektorii a zahnáni do kouta sáhnou k nejjednodušším prostředkům obrany – praštit nepřítele něčím těžkým do hlavy. Scéna zápasu Mellanie s najatým zabijákem navíc nepostrádá humor, kdy se IA zapůjčená od bdící VI. snaží vypočítávat nejprve pravděpodobnost úspěchu možných scénářů, přičemž situace se rychle mění a Mellanie střídá různé povely, až subrutinní program nestíhá své výpočty přerušovat a obnovovat. Humor probleskuje i na jiných místech v knize. S pořádnou dávnou ironie Hamilton vylíčí krádež dokonale zabezpečeného auta z přísně střežených garáží přímo před zraky toho, kdo si políčil na zloděje a sám pak uvízl v pasti. A zabiják, schovaný v lednici, hodnotí s ledovým klidem, že má aspoň k dispozici dostatek jídla… Avšak vrcholem legrace je návrat vědomí mrtvého kosmonauta v těle jednoho z mimozemských „hybů“. Inu, autor si umí těmihle maličkostmi získat své čtenáře!

I tak musím nerada přiznat, že postavy na mě působily tentokrát hodně šablonovitě, ať už jde o vojáky, obalené od hlavy k patě chytrými zbraněmi, nebo jiné, dříve sympatické, hrdiny a hrdinky, například o senátorku Justine Burnelliovou, z jejíž milostného románku se stala po smrti Kazimira totální selanka. Původně nevyzpytatelná Myo je nyní nudná a předvídatelná, můj zájem ztrácí i ufňukaný oživený Dudley Bose. Původně geniální stratég Hora jitřního světla se zbytečně zabývá ubohými pokusy pozemšťanů rozbít mu jeho terraformační stroje. Nově zvolená prezidentka Doi si vydobývá politické body maskulinní „rázností“, ale jsou to jen prázdná gesta.

Hamilton se snaží udržet čtenářskou pozornost, jak se dá, třeba i detailními sexuálními scénami, jinak se po pravdě na těch 650 stranách zas tak nic převratného neděje. Je to zdánlivý klid před bouří. Předpokládám, že až se Jidáš skutečně zbaví svých pout, rozpoutá se pravé peklo. A vzájemně nepochopené stelární civilizace se střetnou v posledním útoku, kdy se ukáže kdo s koho. Asi bych měla držet palce Společenství, ale je tak prolezlé korupcí a veškeré zápletky se tolik točí kolem úniku informací, manipulace s volebními výsledky či mediálními zprávami a povrchnímu vnímání hodnot, že se mi celkem zprotivilo. Požitkářští lidé by si nezasloužili nic jiného, než aby z nich Hora vnitřního světla udělal další „hyby“ a zapojil je do svého geniálního soukolí. Tak snad se autorovi podaří v poslední knize vykřesat z prohnilého Společenství cosi dobrého, zač má smysl bojovat. Možná vynese nějaký trumf výprava malé skupiny poutníků po silfenovských stezkách, díky níž můžeme objevovat ty nejpodivnější kouty vesmíru a nepravděpodobné astronomické úkazy.

Těžko říct, zda třetí kniha vyšla ve větší časové tísni než ta předchozí, ale našla jsem v ní víc chyb (jednu dokonce přímo v anotaci na obálce). Nevím, zda autor záměrně změnil slovník a začal být vulgárnější, nebo jenom chybí vhodná slovní zásoba pro elegantnější překlad. Dosud bylo Hamiltonovo vyjadřování velmi kultivované, možná je však potřeba přitvrdit, třeba si to jeho čtenáři žádají. Každopádně Pronásledování na mě působí jako uvadlá pivoňka královská, kterou někdo postříkal deodorantem, aby ještě trošku voněla. Vidíte velký květ a bohaté okvětní lístky a mezi nimi tu a tam jiskřivou perličku rosy, ale už je tu předzvěst blízkého zániku. To však bývá častý osud knih, které mají roli „mostu“ mezi expozicí a závěrem. Poté, co se odehrají klíčové peripetie, klene se obvykle dějový oblouk k nějaké katarzi a než se úplně sklene, čas jakoby se na chvíli zastavil. To čekání, než pomyslný míček konečně spadne, může čtenáře snadno odradit.

Tím rozhodně nechci říci, že se na závěrečný díl netěším, ba právě naopak. Poslední hlídka může ještě celkový dojem slušně zvrátit. Za dobrý konec člověk odpustí i ten megalomanský rozsah, rozvleklý děj a zástupy bezvýznamných postav, které mnohdy nemají co nabídnout a podle starých neffovských zásad jsou vlastně zbytečné. Stejně musím obdivovat důslednost, s jakou nám autor vykreslí třeba skladbu snídaně těchto epizodních hrdinů, popíše detaily zařízení v jejich bytě někde u pláže v totálním zapadákově nebo podobu bujné vegetace v džungli na konci vesmíru, kam zabloudili. Právě v detailech a ve schopnosti nastínit fungování futuristického Společenství se všemi nedostatky a nečekanými důsledky spočívá Hamiltonova specifičnost a dělá ze ságy fascinující dílo, do kterého dokázal originálním způsobem namíchat známé motivy z jiných děl, ať už jde o Adamsovu maniakálně nebezpečnou civilizaci, uvězněnou za umělou bariérou, aby nevěděla o okolním vesmíru a nemohla ho zničit, nebo hvězdného cestovatele z Hvězdné brány. To zřejmě tuší všichni, kdo si ji rozečetli a už jí zůstanou věrní až do konce.

Procentuální hodnocení: 60%

Peter F. Hamilton – Jidáš zbavený pout 1: Pronásledování

Vydal: Planeta9, 2019

Překlad: Petr Kotrle

Obálka: Larry Rostant, LZX

Počet stran: 668

Cena: 499 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

  1. No, když jsem se před lety dostal k Hamiltonovi, tak jsem ho ani nedočetl. Bylo to takové rozvláčné, hodně osudů a vyšetřování a vůbec a ty války trvaly mooc dlouho a ti lidi tam moc přemýšleli a byli každý jiný a vůbec, bylo to mooc dlouhý.
    I uplynulo pár let, já se odebral směr důchod a dále, že … a hele, najednou se v tom kochám, studuji a ten Hamiltonův svět je strašně zajímavý a lidi jsou pořád jen lidi a mají spoooustu starostí a vůbec, já se v tom kochám a kochám, čtu to pomalu a i znovu, prostě paráda. No, právě, asi to není úplně pro každého. Ale možná že časem k tomu stejně většina dojde. Jako já.
    Stejně jako k Problému tří těles. Taky úžasná záležitost.

Zveřejnit odpověď