Abychom parafrázovali slova klasika – letos jsme to opravdu nečekali! Autorské (a partnerské) duo Michaela Merglová a Martin Paytok napsali společně knihu, military sci-fi Planetární rachot, což nás vedlo k tomu, že nám pěkně společně museli odpovědět na spoustu zvídavých otázek.
První otázka se nabízí vlastně sama – kdy vás napadlo napsat něco společně?
MM: Pokud si dobře vzpomínám, tak to bylo v Řecku na naší první společné dovolené. Původní plán byla konverzační detektivka o upírovi, což si ale Martin mezitím napsal sám, takže jsme se museli domluvit na jiném společném projektu.
Míšu mají čtenáři zaškatulkovanou spíš jako autorku fantasy, Martina zase jako s přimhouřeným okem „detektivkáře“. Jak jste se společně dostali až ke sci-fi?
MM: Vzhledem k tomu, že Martin píše detektivky a já ne, přišlo nám, že bych byla v nevýhodě, takže jsme se rozhodli sejít na neutrální půdě.
MP: Samozřejmě jsme hned zjistili, že toho moc nevíme o zbraních, armádě ani vesmírných lodích. Prosím kupte si naši vesmírnou military sci-fi, ať můžeme napsat další díly.
Když jsme u té sci-fi: jaký k ní vlastně máte vztah coby čtenáři či posluchači?
MM: Mám hodně ráda klasické sci-fi jako Asimova, Lema nebo Bradburyho, zároveň mám ale také vzdělání ekonomického směru, takže sofistikované romány o mezihvězdném putování musely ustoupit militárce, kde si můžeme hrát ve vesmíru a plně přiznat, že netušíme, jak funguje motor.
MP: Sice tady děláme humory, ale zrovna jsme sjeli komplet Červeného trpaslíka, oba milujeme Firefly, Vetřelce a Hvězdnou bránu, a jen co si najdu čas na poslední sérii Ricka a Mortyho, indoktrinuju Míšu Carpenterovou Věcí. Zkrátka tomu žánru moc nedáváme.
Co mohou čtenáři od vaší knihy očekávat?
MM: Vesmírné mariňáky, rozjívenou akci, opuštěnou vesmírnou stanici (nebo ne?), trochu hororu, spoustu hlášek a nějaké ty mrtvoly.
MP: A plyšové zajíčky!
Někteří autoři říkají, že než psát v tandemu, to radši nějakou přírodní katastrofu, případně, že by podobnou věc už v životě neopakovali. Jak to máte vy?
MM: Měl to být první díl série, ale než tohle opakovat, radši bych si podřezala žíly.
MP: (utahuje si smyčku) Jaká byla otázka?
Zkuste nám nějak podrobněji popsat proces společné tvorby. Jak máte rozdělené role a kdo má v čem hlavní slovo?
MM: Žerty stranou, bylo to vlastně v pohodě. Na začátku jsme si udělali osnovu a rozdělili si postavy. Já jsem pak napsala asi do poloviny základní kostru knihy, do které Martin doplňoval své části, a na konci jsme linie spojili a střídali se po scénách. Určitě jsou věci, které do budoucna můžeme vychytat a udělat efektivněji, ale myslím, že jsme si nastavili systém, který celkem funguje. Psaní ve dvou je hodně o toleranci a ústupcích, a i když jsme hlavně ve fázi čtení a redakce narazili na nějaké třenice, nikdy jsme se nepohádali nějak výrazně.
MP: Hlavní slovo měl každý s ohledem na své postavy. Což mi samozřejmě nebránilo pokoušet se ty Míšiny zabít. Bohužel se dost vehementně bránila, ovšem není všem dnům konec!
Kolik času zabere „psaní ve dvou“ v porovnání s vaší standardní tvorbou?
MM: Vlastně to není až tak velký rozdíl – pořád začínám s prázdnou stránkou. Vyhovovalo mi, že když mi docházel dech a nadšení pro projekt, přišel Martin a začal přidávat své části textu, díky čemuž to pro mě začalo být nové a zase zajímavé.
MP: Ve dvou se píše samo. Už když jsem poprvé usedal k Wordu, měl jsem pocit, jako by byly tři čtvrtiny knihy hotové. Úplně bez práce. A víte, co je na tom nejlepší? Vlastně to nebyl pocit, ale realita, protože Míša píše strašně rychle! Kéž by to takhle fungovalo u sólo projektů.
Zjistili jste v průběhu psaní, že máte nějaké manýry nebo literární zlozvyky, které ve společném díle nebyly úplně žádoucí?
MM: Máme hodně rozdílný přístup při psaní – zatímco já text na začátku vychrlím a postupně se k němu vracím a upravuji, Martin cizeluje každou větu a přepisuje minimálně. Výsledný text ještě ale nebyl úplně vyladěný, když si k němu Martin sedl na první čtení, a no…
MP: Při editování se ukázalo, že jsem podstatně větší minimalista než Míša a prokrátil jsem jí pasáže důležité pro vývoj postav. Nicméně všechno jsme si vysvětlili a ani k tomu nebylo potřeba moc násilí.
Vesmírní borci, hlavní hrdinové vaší novinky, jsou relativně malá vojenská jednotka. Jak pracné bylo ji ve vašich hlavách poskládat a koho jste v ní chtěli nebo naopak nechtěli mít? Má třeba některý z hrdinů i reálný předobraz?
MP: Postavy musí mít různé schopnosti, znalosti a charaktery, aby se doplňovaly, ale zároveň mohly vznikat konflikty – a to je ta lehčí část. Pak ještě musíte vymyslet dostatek scénářů, aby v příběhu všechny měly co dělat. Když píšete sami, nějak to rozložíte. Tady bylo potřeba hodně komunikovat, aby se nám hrdinové nedublovali.
MM: Zpočátku jsme plánovali výsledný tým podstatně větší, jenže přesně jak říká Martin, při psaní zjistíte, že se vám spousta postav někde fláká a vy pro ně nemáte využití. Měli jsme několik hrdinů, o kterých jsme věděli, že je chceme přenést do dalších dílů, z jiných nám ale nakonec vykrystalizovaly cvičné terče.
Reálné předobrazy při psaní používáme minimálně. Já si občas vypomohu vizuálně tím, že si do postavy promítnu fyzicky někoho, koho znám nebo kdo mi přijde výrazný, abych třeba nezapomněla, jakou mají barvu vlasů, ale konkrétně u Planetárního rachotu jsem kromě jednoho obrázku z Pinterestu vlastně nic takového nepoužívala.
Jak moc jste pečliví (i vzhledem k dalším plánovaným dílům) v zapisování poznámek?
MM: Já mám spoustu poznámek, ale taky mám svůj velmi specifický systém, který není moc pochopitelný pro nikoho jiného. Jak jsem říkala, jsem spíš chrlič.
MP: Takže je asi jasné, že na koho to zbylo. Pečlivost z donucení. To je svět…
Kniha je na světě, a tak je určitě na místě ptát se na další plány: křest, autogramiády, audioverze, další díly?
MM: Křest bude, jen ještě nemáme podrobnosti. Autogramiádu chystáme na Světě knihy společně s besedou, kde budeme o sérii povídat. O audioverzi zatím nevíme nic. A ehm, další co? Nějak se ztrácím, kchchchch, kchchchchc, asi tunel…
MP: (utahuje si smyčku těsněji) Jaká byla otázka?
Foto (C) Alžběta Lexová
