Praha mlhou oděná

I objevilo se zvláštní znamení na nebi: těhotná rodící žena, kterou ohrožuje rudý drak, toužící pohltit ženino dítě. Po porodu bylo dítě vzato do nebe a žena odešla na poušť. Potom proběhla na nebi válka, v které byl drak poražen archandělem Michaelem.

Tak nějak se to píše v knize Zjevení. Stal se z toho později poměrně známý symbol, oblíbený mezi alchymisty, kabalisty i esoteriky, zvěstující příchod apokalypsy: žena má na hlavě korunu s dvanácti hvězdami, oděná jen sluneční aureolou, která jí obepíná celou postavu, a stojí na srpku měsíce. Inu, i Bible umí být místy tak trochu fantasy…

Přemýšlíte, proč se vracím k této aluzi na známý středověký motiv apokalyptické ženy, jež byla později ztotožněna s Pannou Marií? Šlo mi spíš o to, že tato žena je hlavně matkou, stejně jako Praha je matkou měst. Až na to, že není oděná sluncem. Alespoň ne v antologii Praga mater urbium, za jejímž sestavením stojí Michael Bronec coby editor i nakladatel v jedné osobě. Už jsme si tak trochu zvykli, že z jeho ediční dílny vychází jeden hezčí kousek než druhý. Připomeňme třeba Draky či Prokleté knihovny. A nyní je už druhá antologie věnovaná Praze, vydaná ve stejné edici Legendy. Obavy, zda celý projekt nezhatí doba koronavirová, jsou tím rozptýleny.

A proč je Praha zahalená právě mlhou? Prostě nenajdete povídku, ve které by mlha nehrála nějakou roli. Jednou je Praha velkolepá, jindy v ohrožení vojenského vpádu, jindy nemocná, šílená, ošklivá, špinavá, nevzhledná klikatými uličkami, plná násilnických obyvatel a kurev. Pohádkové a magické bytosti se raději stahují někam do podzemí. A na druhou stranu je Praha rájem pro turisty i cestovatele časem, blázny, ožraly a hřbitovní botaniky. Naprosto skvělé místo pro zřízení pobočky magického cechu, nejrůznějších tajných spolků či učené společnosti, jen to chce vyhnat netvory, zastydlé záštiplné duchy a bloudící duše, které nedošly pokoje. A pak už je dobře. Jen kdyby se ty mlhy také protrhaly…

Co tedy další z řady „mamutích“ antologií nabízí čtenáři? Statisticky tu máme 10 povídek a jednu poměrně rozsáhlou novelu. Právě díky ní je Praga mater urbium tak tlustá kniha (má 1076 stran!). Ovšem pokud by sborník Fabianův Most neobsahoval, byla by to zřejmě velká škoda. Dílo je dedikováno výtoňskému železničnímu mostu, jehož „dny jsou sečteny“. Hlavním protagonistou příběhu je ovšem osoba s nečeským jménem i titulem – konstábl Meyers, který nenávidí všechny a všechno, nejvíce Boha. Rád pije absint, a to klidně i v době, kdy má být ve službě, a vidí přízračné mosty, později také neexistující oběšence, a dokonce využívá služeb mýtického Převozníka, aby se dostal přes reku. Snaží se liknavě vyšetřovat vraždu mladé prostitutky, také se pokusí zabránit lynčování domnělého pederasta a i jiným nepřístojnostem ve svém rajónu, ale ne moc úspěšně, a tak se události cyklicky opakují a Meyers dostává šanci zachovat se příště lépe a dělat policejní práci poctivě.

Ačkoliv jsem touto novelou začala, není to dle mého názoru vrchol celé antologie. Ten na čtenáře čeká až na konci. Tím ovšem nechci říci, že povídky v první části knihy jsou vyloženě špatné. Vůbec ne. Každé hodnocení prostě podléhá mnoha okolnostem, za jakých člověk povídky čte, na osobním naladění a čtenářských preferencích. A já se prostě nemohla zpočátku na povídky naladit, a přiznávám to velmi nerada, protože antologii otvírá fantasy detektivka z pera mé oblíbené autorky Jany Maffet Šouflové. Nemůžu si ale pomoci, byť se jedná o další epizodu z úsměvného cyklu povídek Svitky z Londýnského mostu, v němž se ve vedlejší roli objevil koroner Lionet a později si střihl i roli hlavní (například v povídce zařazené do antologie Žena se lvem). Ovšem všechny se mi zdály povedenější než Případ boží spravedlnosti. Nicméně tu zůstává onen chytrý humor, který je mi tolik blízký.

Humor je vůbec kořením, se kterým autoři povídek v této antologii moc nešetří. Některé povídky jím přímo srší, vtipné hlášky a sebeironické poznámky se hrnou ze stránek, inu, možná dokonce skapávají, někdy i na úkor příběhu samotného. Takový pocit jsem měla například u Jiřího Pavlovského, na jehož kousavý styl se obvykle těším, a je vidět, že stále neztrácí nic na své ostrosti (např. výrok o autorovi písně „Dělání, dělán, všechny smutky zahání“ na straně 759í asi nechá málokoho chladným), ovšem vršením hlášek tak, až dialogy netvoří nic jiného, se jejich účinek spíš oslabuje než naopak. Mnohem víc jsem se bavila u Osla v kolébce z pera Jitky Svobodové, jejíž stréc Jura převálcuje učené pražské magiky nejen nepřekonatelným moravským nářečím, ale i přístupem selského rozumu.

Nemám ovšem v úmyslu se tu věnovat postupně jednotlivým povídkám, zastavím už jen u dvou. První se jmenuje Není přímé cesty a napsala ji Jana Vaňková, kterou zřejmě znáte ze soutěží CKČ a Žoldnéři fantazie, v nichž se několikrát umístila na příčkách hodně vysokých a získala i Cenu Mlok (2018). Své autorské kvality potvrzuje i zde, když umně splétá historické postavy předhusitské doby s magickými motivy, dělá to jemně, až ornamentálně, před očima vám náhle ožívá atmosféra trhů, lékáren, starých budov a blátivých ulic. Čaroděj Martin cestuje jako běžný povozník skrz Mezisvětí a využívá sílu živlů i instinktů své kobylky jménem Hvězda, díky nimž nachází ty správné stezky. Věrné zvíře vždy svého pána vyvede z nebezpečí, aby nezbloudil a neupadl do „zapomnění bez návratu“. Při pokusu dostat se takto do Prahy se nejvíce Martin pere s Vodou a jejich obyvateli. Vlnotváře, řásnatci a chapadlatky se ho snaží strhnout z vozu a čaroděj hází všemi možnými zaříkadly, bylinkami a dalšími obrannými prostředky, aby je zahnal. Koho však zahnat nedokáže, je zvědavý a neodbytný sirotek Miluna, u něhož Martin dlouho váhá, zda se jedná o dívku či o chlapce, a hledá pro něj lepší domov. Má však jiné a neodkladné úkoly, mezitím se strhne těžká disputace na pražské univerzitě a Mistr Jan Hus se rozhodne vydat na koncil do Kostnice. Dál už to všichni znáte, to není třeba popisovat, těšit se však můžete na trochu jinou verzi pověsti o knížeti Jaromírovi, pokud vám nevadí, že ze známé legendy odpadne romantická omítka.

Drsný je i příběh poslední, nazvaný Jeho první případ. Dva gymnazisté se náhodou nachomýtnou u vraždy jiného mladíka, jehož tělo je nalezeno ve sklepě starého pražského domu, zatímco město ostřelují Švédové. Náhoda, nebo je tu nějaká spojitost? V zavražděném pak jeden ze studentů pozná svého příbuzného a pustí se do vyšetřování. Václav Rosa je sympaťák, venkovan z nepříliš bohaté rodiny a s nepříliš nadějnými vyhlídkami na slibnou budoucnost, přesto to nevzdává a věří, že může svůj sociální hendikep překonat. Nemůžete dělat nic jiného než mu držet palce. A také se můžete těšit na cestu labyrintem podzemních chodeb, na velmi důležitý objev spojený se zmizelými lebkami popravených českých pánů, na dívku převlečenou za chlapce a na další peripetie, které z této povídky dělají opravdovou čtenářskou lahůdku. Upekla nám ji Jana Kopečková-Pažoutová, taktéž oceněná Mlokem, a to za novelu Dům s Erínyemi (2017). Za tuhle třešničku na dortu opravdu díky!

Čeho si možná taktéž povšimnete, je skutečnost, že několik povídek se odkazuje k výroku „Praga caput regni“, což byl název předchůdkyně této antologie. Editor v předmluvě k ní avizoval, že se na jeho výzvu sešlo příliš mnoho povídek a do první antologie se nevešly, a tak se ocitnou tady. Zda je to dobrý nápad, pokud druhý svazek rámcuje přídomek „mater urbium“, to už posuďte sami. Ono se vůbec nabízí srovnání obou antologií. Z nějaké příčiny považuji Pragu mater urbium za lepší. Přispívá k tomu jistě fenomenální předmluva Františky Vrbenské, ale i úroveň povídek samotných, jejich zaměření, jejich snaha vykreslit nezaměnitelnou atmosféru naší Matky měst, jejich pevné spojení s tímto místem, s géniem loci, že by se prostě ani jinde odehrávat nemohly.

Obě knihy mají fascinující obálky, které ilustroval Tomáš Kučerovský, a na nichž kralují nápaditě vyvedené ženské busty coby další z mnoha věží. Ta druhá má možná ještě uhrančivější pohled a hořící Národní divadlo s vysoko šlehajícími plameny, upomínající korunu, z pod které vlají proti nočnímu nebi planoucí vlasy – svědčí o neobyčejně originálním vnuknutí výtvarníka. Po té knize prostě sáhnete, i když nechcete, i když jste původně přišli do knihkupectví pro bestsellerovou sbírku receptů na rychlé koláče nebo pro technický slovník nějaké šílené pavědy o umělé inteligenci, tomu uhrančivému pohledu se prostě nedá uniknout, skoro jako očím světců z ruských ikon, které vás sledují, ať se hnete kamkoliv.

A přesto jedna bez druhé nemůžou existovat. Zatímco Praha caput regni je ta světlá, sluncem oděná, hravá, poetická, svůdná a okouzlující, Praha mater urbium je ta temná, záhadná, zahalená do mlh, hříšná, možná i trochu děsivá, jako černá madona, upomínající na základní materii života, která má podle astrologů a ezoteriků právě tuto barvu. A mlhy jsou také výbornou materií, z níž bývá utkán pomyslný závoj tajemství, ideální to rejdiště všech fantastických příběhů, mýtů, pohádek a pověstí. Tak si obě knihy užijte z plna hrdla!

Procentuální hodnocení: 80%

Michael Bronec (editor): Legendy  – Praga mater urbium

Vydaly: Straky na vrbě, 2020

Obálka: Tomáš Kučerovský

Počet stran: 1076

Cena: 650 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

  1. Ta sbírka je fakt hooodně dobrá a ti autoři se tak nějak sešli aby pasovali do sebe … Je to na rovnou stovku … tedy ne, 91. Ta kniha je tak nekřesťansky těžká, že číst jí v posteli je přímo titánský úkol. Takže jsem se stal titánem, za cenu že mi pak strašně bolely ruce a břicho. No, stálo to ale zato!

Zveřejnit odpověď