Franze Kafku dnes – možná trochu paradoxně – vnímáme jako symbol Prahy 20. století, města rozpolceného, mytizovaného, úzkostného i magického. Antologie Proměny Kafkovy Prahy byla vydána u příležitosti stého výročí jeho úmrtí a celkem 12 českých autorů mu v ní skládá hold.
Editoři Václav Kotrman a Jaroslav Kříž nejsou na literárním poli nováčky a je to vidět na výsledné podobě knihy. Václav Kotrman se zabývá moderními světovými dějinami a společně s Leošem Kyšou už dal dohromady antologii Zákon genu, vydanou u příležitosti 200. výročí od narození G. J. Mendela (2022). Jaroslav Kříž je nositel Ceny Miroslava Ivanova za literaturu faktu a jeho velkým tématem je život cestovatele Čeňka Paclta. Společně dokázali propojit různé autorské přístupy a sestavit reprezentativní antologii, a to i díky výtvarné stránce Jiřího Lodeho, jehož akvarely působivě vystihují atmosféru každé povídkya zdobí i obálku knihy.
Antologie propojuje slavná jména jako Ondřej Neff, Jaroslav Rudiš či Miloš Urban se zavedenými autory a autorkami žánrové fantastické literatury (Kristýna Sněgoňová, Michaela Merglová, Pavel Fritz) i se začínajícími literáty jako je třeba Mirka Rezlerová. Mezi autory dále figurují jiné známé osobnosti, například překladatelka Markéta Pilátová, publicistka Ilona Podivínská, scénárista Marek Epstein nebo influencerka Karolína Zoe Meixnerová.
Kafkovský kolorit prostupuje celou knihou: město jako labyrint, postavy zmítané odcizením, tajemstvím a absurditou. Například Neffova Ohrada představuje nelogickou strukturu světa v níž se hrdina pohybuje v blíže neurčeném prostoru i čase, a tak připomíná noční můru, z níž se nelze probudit. Fritzův příběh Den, kdy se vrátila paní Vránová zasazuje kafkovský motiv do futuristické Prahy a popisuje útěk horlivého úředníčka Vladimíra Nekudy před zabijáckým autonomním programem. U něj i u Neffa prostor funguje jako metafora duševního zmatku, nelogiky snu a odcizení.
Motiv zámku – nedosažitelného místa – rezonuje ve dvou povídkách. Meixnerová v Zámku zpracovává izolaci hlavní hrdinky Kláry, jejíž fobie propuknou na venkovském sídle. Rudiš ve své anekdotě Max, Marta a zámek v Berlíně juxtapózuje pražský hrad s berlínským technoklubem a vytváří melancholicko-ironický obraz mužské samoty. V doslovu pak Rudiš přidává osobní vzpomínku na libereckou vilu (skoro zámek) a vztah k německy psané literatuře a ke Kafkovi.
Některé příběhy neodkazují přímo k Praze, ale k jejímu duchovnímu obrazu. Ilona Podivínská ve Skutečné tváři líčí boj mladičké Gusty se Satanem jako metafyzický zápas duše. Kafka, který vyrůstal na Josefově, reflektoval židovskou mystiku a prostor ghetta jako stísněný, klaustrofobní. Tuto rovinu antologie tematizuje spíše okrajově.
Vztah k městu bývá v Kafkově díle ambivalentní – v dopisech ji nazýval „matkou s drápy“, která člověka drží, ale nepustí – a podobně neunikne své minulosti ani doktor Favarrol ze stejnojmenné povídky Markéty Pilátové, argentinský lékař s českými kořeny.
Kafkovské postavy jsou osamělé, rezignované, často v konfliktu s anonymní mocí. Epsteinův Proces zachycuje osud Kamila S., oběti mediální štvanice a nakonec i justice. Příběh je podán s ironickou nadsázkou a završuje jej stylizovaný komentář studentky gymnázia, který dříve narozené čtenáře odkáže k českému sarkastickému filmu Vrať se do hrobu. Také Urbanův hrdina v Okně do bezejmenného parku nedokáže čelit osudu a stává se z něj ztroskotanec, hledající pohledem do minulosti důvod, proč se věci v jeho životě tak zvrtly. V Nech brouka žít od Mirky Rezlerové sledujeme každodenní život Anny ztracené ve světě dotačního systému a osobních frustrací. Broučí motivy se tu objevují jazykovou hrou, ale proměna jako u Řehoře Samsy se tentokrát nekoná.
Téma tělesnosti a identity zpracovává Michaela Merglová v povídce Pod fasádou skrze postavu Josefa Kamsy, který ztrácí orientaci ve městě i sám v sobě, pronásledován podivným staříkem hmyzího vzezření. Povídka spojuje kafkovské motivy s reflexí proměn města během pandemie. Kamsova fascinace staropražskou architekturou ukazuje citlivost ke geniu loci – a zároveň jeho vymizení.
Dozorci, úředníci, soudci, domovníci – ti všichni vystupují v Kafkovi jako zástupci systému, často bez emocí nebo s přehnanou formálností. Veronika Fiedlerová v Žádosti pracuje s přesně takovým „kafkovským“ lékařem, ale povídce chybí skutečná oběť systému – Julie přijímá institucionalizaci jako samozřejmost. Motiv systému jako anonymní síly zde slábne, pointa se ztrácí v osobním selhání.
Kafka, připadající si jako „host mezi hosty“, osciloval mezi třemi kulturami a jazyky – češtinou, němčinou a jidiš. Tato rozpolcenost se u většiny autorů antologie neobjevuje, výjimkou je snad jen bilingvní Jaroslav Rudiš, jehož povídka byla původně napsaná německy a pro antologii byla přeložena Michaelou Škultéty.
Perspektiva vyprávění je většinou ich-forma, Kafka však preferoval třetí osobu s vnitřním pohledem – tuto optiku přejímá například Maixnerová nebo Podivínská. Největší kafkovské autenticity dosahuje Kristýna Sněgoňová v Posledním přání, kde je návštěva „úřadu“ metaforou pro smrt i umělecké dílo. Absurdní je tu totiž úplně všechno – neznámý cíl cesty, neznámý důvod, bezčasí a nečitelný leták, fronty před přepážkami, setkání s vlastními literárními postavami i přítelem Maxem. Výsledkem je atmosféra, která se Kafkovi velmi blíží.
Ač si dali autoři práci s detailním popisem ulic a náměstí, postrádají tyto pasáže sílu, kterou dává magie místa. Praha v nich zůstává kulisou, nikoli živým aktérem příběhu. Chybí onen vnitřní chlad a podivnost, Kafka jako by se z nich jen mihnul. Možná je to tím, že autoři neměli imitovat jeho styl (tedy i výrazové prostředky) – jenže právě v tom může být kámen úrazu, proč některé povídky nezanechají hlubší dojem. A důvodem, proč se – alespoň v mém případě – antologie nezasekla do duše, jak si editoři přáli s odkazem na Kafkův citát: „Kniha musí být sekerou pro zamrzlé moře ukryté v nás.“
Přes tyto výhrady jde o reprezentativní připomínku výročí Franze Kafky. Proměny Kafkovy Prahy jsou důstojným příspěvkem k literární tradici, a zároveň ukazují, jak lze kafkovské motivy aktualizovat a variovat. Pokud ale chcete zažít skutečného Kafku, je lepší sáhnout po jeho vlastních textech – i s rizikem, že se proměníte v brouka, budete čelit úřednímu šimlu nebo marně klepat na zamčené dveře zámku.
Procentuální hodnocení: 80%
Václav Kotrman, Jaroslav Kříž (editoři): Proměny Kafkovy Prahy
Vydalo: Nakladatelství Epocha, 2024
Obálka: Jiří Lode / Lukáš Tuma
Počet stran: 314 stran
Cena: 399 Kč
