Nerd, těší mě aneb I. část rozhovoru s Ivou Sušickou

Ani tebe na začátek nemine naše tradiční mučící otázka: zkus se čtenářům v krátkosti představit…

Nerd, těší mě. A máme hotovo, ne? Dobře, co dalšího, co dalšího… Narodila jsem se v Liberci, to je diagnóza sama o sobě, živí mě spamování lidí reklamními bannery, dřív jsem se ale dostala i k natáčení, což byl jeden z mých kariérních cílů, ukázat v TV na spot a říct, že jsem to pomáhala vytvořit. Taky víc než na astrologická znamení věřím na Bradavické koleje a jsem hrdý Mrzimor (ale s terapeutem už na tom pracujeme) a když už jsem si splnila ty pracovní sny, rozhodla jsem se splnit si i ten osobní v knižní podobě.

Asi nemá cenu ptát se, zda máš ráda příběhy. Takže zkus zavzpomínat, jak sis našla cestu k příběhům a jak si našly příběhy cestu k tobě?

Za všechno můžou rodiče, reklamace doručte na jejich adresu. Mamka mi před spaním četla pohádky, třeba Mluvící balík od Durrella byl asi můj první střet s fantasy literaturou. Táta mi zase pouštěl Star Wars a oba mě vzali na Pána Prstenů, i když jsem na to neměla ještě věk. Obecně jsem se dostala ke spoustě příběhů, které pro mě nebyly vhodné, ale byl to způsob, jak si ke mně hledali cestu, protože Pokemoni jim nic neříkali. A já jsem jim za to vděčná, protože když byl můj život složitý, mohla jsem se v knihách a filmech ztratit nebo najít přátele, se kterými jsem si rozuměla. Nebyla jsem totiž úplně normální dítě (a asi ani dospělý) a ještě jsem k tomu jedináček, tak jsem se někdy cítila dost osamělá.

Snila jsem o tom, že ovládám Sílu, přijde mi dopis z Bradavic, nebo jednou najdu vejce a budu vychovávat dráčka. Uteču ze školy a budu se živit jako deratizátor monster! Tak jsem se vlastně dostala i k LARPu, kde jsem si konečně našla víc podobně praštěných kamarádů mezi vrstevníky. Asi jde o určitou formu escapismu, ale z různých dalších možností mi přijde asi nejméně škodlivá. A taky jsem si spoustu svých pocitů začala na gymnáziu vylívat v prvních povídkách.

A ještě jedna otázka k příběhům: baví tě kromě knih třeba i počítačové hry nebo i hry na hrdiny?

Samozřejmě! Počítačové hry mi sežraly strašného času, na neoficiálních serverech WoW jsem strávila mnoho dlouhých nocí questěním, nebo v Dragon Age naklikáváním bitev (ach to rozčarování, když nad tím člověk stráví hodinu, a pak je celkový čas bitvy jen minuta a půl!)… Teď tedy hraju na konzoli, když mám čas, ale proces je vždy stejný. Nastavit nejjednodušší úroveň, užívat si příběh, chodit po světě, pomáhat lidem… Mnohokrát jsem přemýšlela, jestli něco nezahrát jinak, třeba u Life is Strange, který mi způsobil asi týdenní depresi, ale vždy jsem došla k poznání, že jsem napoprvé dělala ta nejlepší a mně nejbližší rozhodnutí a nezměnila bych nic. DnD mi pak představili spolužáci na gymplu, ale od té doby jsem hrála jen párkrát, víc jsem se věnovala LARPu, kde mě časem přestala bavit předvídatelnost questů, takže jsem postupně jezdila spíš jako CPčko a dělala ostatním lidem zábavu.

Jaké byly tvé literární počátky? Účastnila ses třeba nějaké literární soutěže?

Na počátku mé literární kariéry stála paní profesorka Antonínová-Hegerová. Ta mě podporovala, abych psala víc, hodně mě chválila… Jenže mi to až nezdravě zvedlo sebevědomí, a navíc odešla na mateřskou a já se dostala do spárů paní profesorky Šabakové. Nic lepšího mě nemohlo potkat! Sice mám hrůzu z její červené tužky doteď, ale vycepovala ze mě autora, kterým jsem nyní. Taky mě přihlásila do tří ročníků soutěže “Čeština-slovenština jazyky blízké”, kterou pořádal dům národnostních menšin v Praze, jednou jsem skončila druhá, protože se účastnil i starší spolužák, který se teď myslím živí jako novinář a další dva ročníky se mi povedlo vyhrát. Byla to tvrdá škola, ale stála za to.

Říká se, že kdo nemá šuplíky plné špatné poezie není pravý autor. Co ty na to?

Jo jo, taky mám takový šuplík na webu Pište Povídky pod přezdívkou Krysa a to včetně té špatné poezie. Zároveň se ale moje školní tvorba lidem líbila a když jsem pak viděla, co jsou v dnešní době některá vydavatelství schopná vydat, naštvala jsem se a řekla si, že to musím nějak prolomit a splnit si svůj celoživotní sen… A tak přišel Týden v Nejistotě.

Kdy se zrodil nápad na Týden v Nejistotě? A jak dlouho bylo od nápadu k rukopisu?

Byla jsem opravdu nešťastná ve svém tehdejším zaměstnání. Přetěžovali mě, neuměla jsem říct ne, ten stres byl neskutečný… A když je mi psychicky zle, tak tvořím. Jediné, co jsem v tu chvíli měla v dosahu byl počítač, takže jsem napsala asi jednu stránku textu. A pak další… a další… Nešlo to úplně samo, ale příběh plynul, postavy ožily (většina má předlohu v bývalých kolezích nebo mých kamarádech) a když jsem pak skončila ze stresu na jednotce intenzivní péče s epileptickým záchvatem, dali mi měsíc volno a já pokračovala v art terapii. Paradoxně jsem konec mé kariéry v dané firmě předpověděla asi půl roku dopředu, jen s minimálními odchylkami. A po deseti měsících od prvního písmenka jsem napsala poslední tečku.

Kolik nakladatelství si obeslala? A jaký byl pocit, když ti přišla odpověď, že v Cosmopolisu rukopis berou?

To nedokážu asi spočítat… Oslovila jsem obrovské množství vydavatelů, někteří mi chválili text, ale že to není pro jejich cílovku. Jiní mi jen napsali, že mají plný ediční plán a ať to zkusím později. Další to podle mě ani nedočetli a jen řekli, že to není originální a moc jako Zaklínač. To samozřejmě bolelo, ale odmítala jsem se vzdát. A pak se dostal rukopis do rukou Lukáše Záleského, který se se mnou potkal na kafe a byl z příběhu naprosto nadšený. Tak moc, až mi to začalo být divné, ale opravdu to celé přečetl, viděl všechny vtípky, které jsem do textu vložila a dal mi k přečtení i posudek, co na knihu napsal. Samozřejmě jsem byla pořád nervózní, čekání mě ubíjelo, redakční rada a rozhodnutí se stále odsouvalo… Ale taky jsem někde uvnitř cítila hřejivý pocit, že to musí dopadnout. A pak mi přišel mail, kde mi vydání potvrdili. Neubránila jsem se výkřiku radosti, i když jsem seděla v open space a kolegové na mě divně koukali.

Co je pro tebe v příběhu nejdůležitější, na co kladeš jako autorka největší důraz? Svět, postavy, emoce?

Můžu si vybrat všechny tři možnosti? Pokud nemá autor promyšlený svět, vytvoří něco nereálného a nefunkčního, co čtenáři začnou zpochybňovat. Například pokud civilizace přežije jen v jednom městě, co se stalo se zbytkem světa? A když pár lidí odešlo do „divočiny“, proč se nesebere a neodejde i hlavní hrdina, který žije v příšerných podmínkách?

Pokud nemá autor dobře napsané postavy, působí těžkopádně a nepřirozeně. A čtenář se opět začne ptát… Proč daná postava hrdinovi pomáhá, i když k tomu nemá reálný důvod? Nebo proč najednou hlavní záporák otočí a začne se s hrdiny přátelit? To jsou opravdu tak výjimeční, že za století své existence nepotkal ani jednoho podobného člověka?

No a pokud v příběhu nejsou silné emoce, nezasáhne autor čtenáře a ten si s postavami nevytvoří hluboký vztah. Všechno to musí fungovat dohromady. Za svou nejsilnější stránku jsem ale vždy považovala emoce. V pár slovech a pár větách vyvolat přesně ten pocit, který se mi honí hlavou. Rozesmát čitatele, dát mu pocit bezpečí, rozbrečet ho. Silné emoce se nejlépe zaryjí do mozku, člověk si vybaví, jak se cítil, když knihu četl. Pro mě jsou takhle nejsilnější asi Asfalt od Kopřivy a Vyhlídka na věčnost od Kulhánka.

Týden v Nejistotě je propagován s tím, že je to „něco pro fanoušky Zaklínače“ – a i dle mého má vcelku zaklínačkého ducha. Takže, byla tam nějaká inspirace?

Ano i ne. Zaklínač mě během dospívání samozřejmě ovlivnil, ale mám pocit, že i když mi tahle propagace určitě přitáhla správné publikum, tak mi zároveň prokázala trochu medvědí službu. Spousta lidí totiž nedokáže rozlišit mezi “pro fanoušky Zaklínače” a “jako Zaklínač”. Na to druhé musíte k panu Sapkowskému, já fan fiction nepíšu, i když to tak na první pohled může vypadat.

Fantasy příběhy mají tři stereotypní dějové linky. První je dětský hrdina, který přišel ke speciálním schopnostem jako slepý k houslím a snaží se s tím vyrovnat (Harry Potter, Eragon, Last of Us, vlastně i Ciri). Druhá je skupinka hrdinů, kteří jsou z bodu A do bodu B nebo plní nějaký úkol. Všichni jsou ale spíš křoví pro jednu nejdůležitější postavu (Pán Prstenů, Zaklínač v pentalogii). No a pak je tu osamělý hrdina, který se chtěně nebo omylem zaplete do něčeho většího (Zaklínač v povídkách, Conan, William Bradshaw: The King of Goblins)…

Netřesk není Zaklínač a nikdy nebude. Není psychicky vyrovnaný, má někdy pitomý smysl pro humor, bojuje efektivně a bez zbytečných parádiček a rozhodně se nikdy nedostane k zásadnímu politikaření a nereálné změně režimu. Zakázala jsem si u něho řešení neřešitelného a přechod na úroveň Spasitel. Netřesk je běžný člověk s kvalitním výcvikem, vlastní hlavou a nic víc. Každý může být Netřesk, když se bude trochu snažit. Jediné, co má tedy se Zaklínačem společného je kůň a občasné zabití nějaké bestie.

A naopak: je v knize něco „tvého vlastního“, na co jsi hrdá?

Ačkoliv to některým čtenářům může být proti srsti nebo se mnou nemusí souhlasit, tak jsem nejvíc hrdá na závěr, kdy se spojí spousta drobných náznaků z příběhu a dojde k velkému odhalení přirozenější cestou než opulentním monologem hlavního záporáka. A vlastně ani ten hlavní záporák není tak úplně „hlavní“ záporák, což ne každý zaregistruje. Většinu mých betatesterů jsem tím dost rozhodila a překvapila. Taky se mi podařilo přijmout různá fantasy klišé a využít je k zajímavým a neočekávaným dějovým zvratům, kniha má tempo, člověk se ani chvilku nenudí, pořád se něco děje… a když má čtenář náhodou pocit, že to začíná být nuda, měl by zbystřit, protože se právě objevilo něco, co bude dávat smysl až na konci. Každá interakce má v příběhu svoje místo, nic není jen výplň pro splnění limitu znaků.

Jak vypadá tvůj tvůrčí proces? Jsi typ, který vychrlí text a pak ho upravuje, nebo vše pečlivě promýšlíš a ladíš předem a pak píšeš scény na první dobrou?

Jak kdy. Někdy to jde dobře a já zvládnu za den napsat pět i víc normostran. Sedím, píšu, nejím, nepiju… A pak přijde blok, nebo mi příběh sám uhne do neočekávaných míst a musím si dát delší pauzu. Představuju si, jak to bude pokračovat, s kým a jak si bude hlavní hrdina povídat, aby dosáhl svého cíle, nebo musím udělat delší výzkum, ať už v mapách nebo po technické stránce. Jednou jsem i požádala kamarády šermíře, aby mi natočili video, jak by mohl takový souboj vypadat. A pak zase sednu a píšu v hyperfokusovaném záchvatu tvořivosti, který na mě může přijít i v MHD (těch stránek jsem na mobilu napsala opravdu hodně).

K přepisování textu samozřejmě došlo několikrát po formální stránce, jak se můj literární styl vyvíjel, ale po příběhové stránce jsem neměnila nic. Je to asi jako u mého hraní her – tenhle vývoj je logický, plynulý, maximálně odmažu hluché místo nebo zbytečné vysvětlování, ale nikdy jsem nemazala celé stránky textu, jako někteří autoři.

Jaký byl pocit držet v ruce svoji knihu?

Absolutně surrealistický. Sedíte stovky hodin nad rukopisem. Sedíte stovky hodin nad korekturami. Sedíte desítky hodin nad obálkou a snažíte se grafikovi předat svou vizi, jak vypadají postavy, protože je to pro příběh důležité a chcete, aby obálka odpovídala obsahu knihy (ne jako Moudrý klobouk, co byl v prvním vydání cylindr). A pak stojíte na recepci vydavatelství, přebíráte si autorské výtisky a… nemůžete uvěřit, že se to skutečně děje a po tom všem trápení a dřině držíte konečně fyzický výstup v ruce.

Tvůj hlavní hrdina je v rámci fantasy žánru vcelku běžný. Zkus nám ale představit trochu blíž jeho netradiční společnici…

Tady si dovolím vložit spoiler alert a čtenář může přeskočit na další otázku, pokud by se chtěl nechat překvapit.

Já vlastně nevím, proč mají lidi pocit, že je Netřesk běžným hrdinou… Co o něm víte? Většina hrdinů má podrobně popsanou backstory, víte, jak vypadají, jakou mají barvu kůže, očí, vlasů, jak jsou vysocí, jak se jmenují… Co z toho můžete říct o Netřeskovi? Nic. Jenom, že má vlasy a co má na sobě za oblečení… I ty vzpomínky, které vypráví, můžou být subjektivně zkreslené pocity a pamětí, podobně jako u deníku Starého Tyja. Napsala jsem anonymního hrdinu, jako kdybyste příběh sledovali v rámci PC hry z pohledu první osoby, abyste se do jeho (a vlastně i mého příběhu) dokázali lépe vcítit, nebo jste si ho mohli představit, jak se vám zrovna zamane. Idris Elba? No asi proč ne… Henry Cavill? Kéž by… Ale necpu čtenáři svou představu hlavního hrdiny, nechávám prostor jeho fantazii.

Zato Routa je tradiční Disney sidekick, tedy zvířátko s lidskou osobností a vlastními názory úplně na všechno. Takový Pascal z Na vlásku, a to včetně změny barev podle emocí. Ale musela jsem jí dát zajímavý twist, aby to čtenář hned neprokouknul. První byla vizuální podoba, kterou jsem si vypůjčila z filmu Riddick: Kronika Temna, kde je podobná stvoření honí ve vězení, protože mi Hellhound přišel vždycky hrozně cool a mrzelo mě, že s Riddickem nepokračoval v cestě. Druhým vykradeným příběhem je potom Saroyanův Tracyho tygr, kde je „tygr“ vlastně černý panter a spíš personifikací hrdinova duševního zdraví a chuti žít. Ta myšlenka mi přišla fascinující a použila jsem ji takto i ve své knize.