O knize Týden v Nejistotě už jsme se od její autorky, Ivy Sušické, dozvěděli mnohé v první části rozhovoru. A nyní přišel čas na “to okolo”: co člověk potřebuje, znát a umět, aby mohl napsat dobrou fantasy? Jde dohromady marketing s humorem? A existuje vůbec něco jako knižní marketing? Funguje marketing i na nevděčné čtenáře? Vážně, ptali jsme se na všechno možné i nemožné, a Iva s obrovskou trpělivostí odpovídala.
Tvůj životopis uvádí spoustu zajímavých praktických dovedností. Jak při psaní pomáhá znalost historie?
Myslím, že mi to do jisté míry pomohlo skloubit historický realismus a “magický” modernismus. Teplá voda a osvětlení v historii? Pfff… Jestli se chceš vykoupat, tady máš káď s vodou, kterou ohřejeme kameny z ohniště, odmoč se tam po x dnech, co ses nekoupal, no a pak na sebe vylij vědro vody na opláchnutí. To ti musí stačit. Tak ty chceš teplou sprchu s neomezeným přísunem vody? Počkej si pár století, a pak přijď… Podobně je to pak se zbrojí, zbraněmi, různými řemesly, stylem boje… Dalo mi to dobré kulisy k rozehrání příběhu a možná pro moderního člověka výstražně zvednutý prst, že máme strašnou spoustu věcí, které považuje za samozřejmost, ale nemusí tomu tak být pořád a někteří lidi na planetě je stále považují za luxus a scifi.
No dobře, o historii se zajímá spousta lidí, ale pověz nám, jak to je s lovem a přípravou zvěřiny? Kde člověk k takové zkušenosti přijde?
A jéééje… Trochu jsem doufala, že to zůstane jako easter egg pro moje kamarády, ale tedy dobrá, povím vám tuhle pikantnost a budu se modlit, abychom se já a zúčastněné osoby nedostaly do problému… Přišla jsem k tomu vlastně omylem. Jeden muž, o kterého jsem měla tehdy zájem měl problém s prasaty, která mu z lesa chodila ničit zahradu. Tak se domluvil s myslivcem, že kdyby náhodou prase na zahradě potkal, může ho zastřelit (samozřejmě legálně drženou zbraní) a myslivec mu na to dá oficiální visačku. Seděli jsme u něj, popíjeli víno, chystali se jít spát… A ejhle! Prase! Odstřel proběhl hladce, problém nastal až u kuchání. Zvěřina se musí okamžitě vyvrhnout, jinak začnou vnitřnosti kvasit a maso se zkazí, jenže chlapci se do toho moc nechtělo. No a když už jsem se naučila kuchat ryby ze sledování Big Bang Theory, prase bylo jen o trochu větší, ne? Vzala jsem mu tedy nůž a pustila se do toho… Až když jsme šli spát, došlo mi, že jsem na té hromadě vnitřností neviděla plíce a srdce. Udělala jsem totiž jenom tzv. “malý vrh”, ale než přijel ráno myslivec, tak to stačilo a dostala jsem tipy, jak to příště udělat pořádně. A jsme zase u těch emocí. Vztah nevydržel, ale silné emoce a zážitky přetrvávají dodnes…
V Týdnu v Nejistotě je i spousta humorných momentů. Jak to máš ale s humorem v běžném životě a jak se ti úsměvné scény psaly?
V běžném životě mám pocit, že jsem akorát trapná a směju se vlastním vtipům… Ale kamarádi to vidí jinak, takže i když je můj humor někdy drsný a lidi si na něj musí zvyknout, právě oni byli mými prvními fanoušky, kteří poslouchali absurdní situace z randění nebo práce a smáli se. Odtamtud čerpám vypravěčskou inspiraci, co fungovalo, kde má vtip gradovat, čemu se lidi smáli nejvíc… A pak samozřejmě vtipy vyšroubované do takového absurdna, až je to trapné, ale člověk se zasměje právě té trapnosti nebo hlouposti, protože i to k humoru patří. Jak říkám, můj humor nemusí sednout každému, ale to ani já ne.
Bohaté zkušenosti máš i v oblasti marketingu. Zkusme to nejprve obecně: máš nějaké zkušenosti i s knižním marketingem? A jaký je tvůj názor na tohle specifické marketingové odvětví?
Naprostá španělská vesnice. Totálně! Z praxe jsem zvyklá na jednotný přístup. Jeden claim, jedna grafika, jeden styl komunikace v rámci kampaně, žádné odchylky, aby to nerozbilo celkový obraz a náhodou nenavedlo lidi jinam nebo ke konkurenci. Knižní svět má ale úplně jiná pravidla. Jedna knížka může mít klidně čtyři claimy, které ji charakterizují, ke každému mít speciální grafiku, a pak se na sítích točí, aby upoutaly pozornost. Taky není cíl dostat zákazníky do jedné konkrétní prodejny, ale dostat knížku do povědomí a klidně ať si ji koupí v nejbližším knihkupectví. Ze začátku jsem svou PR manažerku Veroniku Barešovou dost otravovala hloupými dotazy, protože si přijdu trochu jako Alenka v Říši Divů, ale zjevně to funguje, jak má a já jsem jí za její nasazení a trpělivost moc vděčná.
Jsi sama sobě a své prvotině markeťačkou? Máš v plánu třeba nějaké autogramiády, akce se čtenáři?
Vlastně musím být, ať chci nebo nechci. Jsem prvoautor, ti nikdy nemají moc vysokou podporu, i když já na to měla ještě velké štěstí u Cosmopolis, kde mám jak super redaktora, tak PR manažerku, kteří knížce moc věří. Ale musím najednou sypat na sociální sítě velké množství obsahu, což jsem dřív nedělala, psát si s různými lidmi z branže, dělat rozhovory… Já vím, zní to jako hloupé fňukání “Bůůů-hůůů, někdo mi věnuje pozornost…”, ale po celém dni v práci je to vyčerpávající a zabírá mi to hodně osobního času. Zároveň ale vítám každý pozitivní ohlas nebo komentář, který mi fanoušci na sítích posílají, protože tím dávají smysl všemu úsilí, které do toho vkládám.
Co se pak autogramiád týče, tak ty pořádám spíš soukromě s kamarády na kafi nebo když mě nějaké knihkupectví požádá, abych se stavila podepsat pár výtisků, na akce se čtenáři mám pořád asi malou fanouškovskou základnu a taky je mi trochu nepříjemné stát na pódiu a básnit o sobě a svém díle, protože jsem v hloubi duše nejistý introvert.
Jak vlastně coby spisovatelka vidíš každodenní svět? Dokážeš se občas zasnít, útočí na tebe příběhy, když to nečekáš?
Příběhy asi tolik ne, když nepočítám svou profesní kariéru, kterou jsem do knihy vložila. Spíš jde o malé střípky. Absurdní situace, kreslený vtip, útržek cizí konverzace, vzorce chování jednotlivců… Někdy si uložím takový kousíček do paměti nebo do telefonu a v pravou chvíli, když hledám inspiraci, vypluje na povrch a zachrání mě před blokem.
Máš i jiné talenty než psaní? Ví se o tobě, že umíš malovat (figurky do stolních her), takže skromnost stranou a pochlub se, co všechno ti ještě jde!
Nevím, jestli je to zrovna skromnost, spíš úzkosti, nízké sebevědomí a pocit nedostatečnosti, se kterými bojuje asi velká část populace. Na druhou stranu se mi tyhle pocity daří přetransformovat do paliva pro tvoření. Ráda maluju nejen figurky, ale i obrazy, které už v bytě nemám kam dávat, taky kreslím tužkou i na tabletu, šila jsem si dřív kostýmy jak z látky, tak z kůže, zvládla jsem i pletení a vyšívání. Vlastně cokoliv, co zaměstná ruce a člověk u toho může na chvíli vypnout hlavu, mi pomáhá vyrovnat se s tlaky v práci a dalšími starostmi.
Týden v Nejistotě sbírá spoustu kladných ohlasů. Sleduješ to nějak? A nehrozí, že třeba zpychneš?
Sleduju to pravidelně, ze začátku jsem na Databázi knih hlídkovala i několikrát denně, ale teď už se snažím krotit a zpychnutí mi myslím opravdu nehrozí, protože kromě výše zmiňovaných problémů se sebevědomím si k tomu můžeme v této sekci přidat i imposter syndrom a kritické okolí, které mě drží hezky při zemi. Prvním pozitivním recenzím jsem proto vůbec nechtěla věřit. Moje knížka a líbí se tolika lidem z oboru? To musí být nějaký omyl a za chvíli se objeví i negativní názory… Ale nestalo se tak. Samozřejmě vidím, kde mám mezery a kde se můžu zlepšit, žádný autor nemůže být se svým dílem 100% spokojený. A pokud to tvrdí, tak lže, nebo to nemá v hlavě v pořádku.
No a kdybych si o sobě náhodou začala přeci jen moc myslet, stačí se podívat na některé komentáře a uvědomit si, že se prostě nemůžu zavděčit všem, že se najdou i tací, co knížku a její poselství vůbec nepochopili, nebo mi dali špatné hodnocení, protože příběh neskončil, jak by si přáli. Ale takový už je život.
Opět otázka, které neunikne téměř nikdo: jaké jsou tvé další spisovatelské plány?
Mám napsané další dva díly z Netřeskova světa, které jsou betatestery i redaktorem hodnocené velmi pozitivně, takže aktuálně bych ráda dostala pokračování mezi lidi. Jinak si od psaní dávám pauzu a psychicky se připravuju na potenciální korektury, ale už mě zase svrbí prsty. Jen nevím, jestli se vrátit na kontinent, nebo zkusit něco úplně jiného… Asi ta myšlenka musí ještě uzrát…
A na závěr malé zamyšlení. Po čase autor začne stagnovat a potřebuje nějakou změnu. V jakém žánru nebo literáním útvaru si dovedeš samu sebe „někdy v budoucnu“ představit?
Myslím si, že když máte zajímavě vystavěný svět, který není striktně ohraničený a svázaný příliš přísnými pravidly, můžete si v něm jako autor dělat víceméně cokoliv, včetně velkého experimentování a skákání mezi různými žánry. Tváří se to jako fantasy svět? Ale co když to není tak úplně pravda? Například pokud vydavatelství dá, můžete se v druhém díle těšit na čistokrevné postapo, protože jsem chtěla zkusit něco úplně jiného a zároveň jsem nechtěla opouštět rozjetý příběh.
I proto vidím stagnaci jako menší problém než rutinní vzorec, kterého si v některých knihách všímám. Můžete mít jednoho hrdinu, který se pohybuje ve fantasy světě, druhého, co létá ve scifi vesmírné lodi a třetího usazeného na kancelářské židli v současné Praze. Samostatně působí originálně a neotřele, ale pokud si čtenář přečte všechny tři knihy, objeví v nich vzorec a příběhy ztratí svoje kouzlo. Proto se snažím, aby každá moje kniha byla něčím úplně jiná, nečekaná a čtenáře vždy držela v nejistotě (pun inteded), co ho čeká na dalším řádku bez ohledu na prostředí a žánr. Děsím se okamžiku, kdy zjistím, že jediné, co se mi v příběhu mění, jsou kulisy.
Děkujeme za rozhovor a přejeme spoustu spokojených čtenářů!
