PRVŇÁCI 18: Rozhovor s Michaelou Merglovou

V rámci našeho redakčního projektu Prvňáci zaměřeného na začínající autory a autorky jsme se rozhodli trochu vyzpovídat Michaelu Merglovou, dámu z řad mladých, českých a především nadějných psavců. Dozvíte se spoustu zásadních věcí o jejích láskách, snech (i když pouze těch publikovatelných) i její tvorbě. A nechybí ani recept na literární úspěch!

Začneme zcela obligátně: zkus se našim čtenářům představit.

Jsem normální holka před třicítkou, co má ráda červené víno, koťátka a zabíjení lidí na papíře.

Ze tvých povídek a novinkové knihy, Píseň oceli, se dá vypozorovat, že holduješ fantasy žánru meč a magie? Co nebo kdo tě k ní přivedlo?

Už jako malou mě bavily mýty a legendy a později jsem přirozeně přešla ke čtení klasiků žánru jako Leiber, Sapkowski, Gemmell. Zvlášť gemmellovky dodnes miluju a pořád se k nim vracím.

Která póza v rámci žánru tobě osobně sedí nejvíc? Temná, krvavá a „špinavá nebo spíš lehká, pohádkově zasněná?

Upřímně, užívám si obě. Je to hodně o náladě. Když se cítím v pohodě, hrdinové se na stránkách špičkují, když mě někdo naštve, uřezávám hlavy.

V minulosti ses úspěšně účastnila mnoha povídkových soutěží. Jak vznikala tvé první díla a co bylo impulsem pro zaslání do literárních soutěží?

Úplně první věc, kterou jsem kdy napsala, byla bohatě ilustrovaná verze Vinnetoua nazvaná Vinnetou ve skalách, když mi bylo asi sedm nebo osm. Fantasy jsem pak propadla ve chvíli, kdy jsem v Pevnosti č. 2 objevila Lince, Antonína, Žambocha a Lukačovičovou a uvědomila si, že tenhle žánr nepíšou jen lidé, co jsou zahraniční a mrtví. V osmnácti jsem dostala klepec, když jedno nakladatelství odmítlo můj rukopis v cimrmanovském duchu „Nepište nám a pokud možno nepište vůbec“, ale o pár let později mě stejně vyhecovala moje sestřička Linda Koutová, ať zkusím literární soutěže. Tak jsem to zkusila, skončila jsem v Kočasu a od té doby jsem nesundala prsty z klávesnice. Sice je to trochu problém, když člověk potřebuje jít na záchod, ale co bych pro svůj koníček neudělala…

Jakou cestou se plánuješ vydat teď, po vydání tvého prvního románu? Vrátíš se k povídkám, nebo už máš rozepsaný další román?

Jsem megaloman, druhou knížku má teď u sebe redaktorka, a vydání je plánované na duben. Bude to zase fantasy meče a magie, ale tentokrát se zloději, špinavým přístavem… A další knížku mám rozepsanou a pokud všechno půjde dobře, mohla by vyjít před koncem roku.

A když už jsme to naťukli: jak obtížné pro tebe bylo napsat první knihu? Cítila jsi nějaký zásadní rozdíl oproti psaní povídek?

První knížka je obrovská škola. Moje největší obava byla, že je to moc krátké. Takže z toho nakonec vypadl špalek o 600 stranách. Ale zásadní rozdíl oproti povídkách jsem necítila, částečně i proto, že je Píseň oceli koncipovaná epizodně jako šest na sebe navazujících příběhů.

Kupa autorů pěkně na jedné fotce: zleva Martin D. Antonín, Míla Linc, Michaela Merglová, Pavel Bareš a Kristýna Sněgoňová škrcená Leošem Kyšou

Člověk si nemůže nevšimnout, že se přátelíš s jinou mladou a talentovanou autorkou – Kristýnou Sněgoňovou. Jak jste se vy dvě vlastně daly dohromady?

Bylo to takové magické – Fénixcon, víno, krajková košilka… Potkávaly jsme se roky na vyhlašování soutěže O nejlepší fantasy, pak jsme se jednoho večera strašně opily hnusným červeným vínem a přeskočila jiskra. Tedy, to je oficiální verze. Ta neoficiální je, že mám doma woodoo panenku s Kristýninou tváří a použila jsem černou magii, aby se se mnou začala přátelit.

Obě píšete dost odlišně. Dokážeš říct, zda vzájemně svoji tvorbu nějak ovlivňujete?

Spíš spolu diskutujeme, když si potřebujeme s něčím poradit. A občas si knihy vzájemně hodnotíme, jako když jsem četla Kristýninu Krev pro rusalku a řekla jsem jí, že bez antidepresiv bych to nezvládla, a ona mi při čtení mého posledního rukopisu psala, že si jde vzít čtyři ibalginy, aby utlumila bolest, kterou jí můj text způsobuje. Jsme k sobě prostě takové hodné a laskavé a vzájemně se podporujeme.

Nechystáte nějaký projekt společně?

Chystáme spoustu společných projektů. Ovšem žádný literární.

Máš nějaký univerzální recept na literární úspěch?

Abych ho předala dalším lidem, kteří by ho jednoduše zkopírovali? Cha! It’s a trap!

Ale vypozorovala jsem určitou korelaci mezi úspěchem a tvorbou – když nic netvoříte, nejste úspěšní. Ale jakmile začnete tvořit, začnou se dít věci. Takže moje první a asi jediná rada je sednout na zadek a psát.

Přiznej se: jak často a co čteš?

Čtu prakticky pořád. Dočítání už je nicméně trochu jiný příběh…

Míša a Kristýna: to woodoo stále funguje

Jsi vnímána jako autorka mladé nadějné generace. Vnímáš tak sama sebe také nebo ti tahle „škatulka“ nevyhovuje? A koho bys případně do téhle kategorie zařadila ty sama?

Mladí a nadějní – to zní jako název nějakého devadesátkového sitcomu. Pořád je pro mě popravdě dost nezvyk, že mě někdo nějak vnímá, takže jsem o tom ani moc nepřemýšlela. Ale z té „mojí“ generace vidím jako hodně výrazné osobnosti zmiňovanou Kristýnu Sněgoňovou a pak Pavla „sexy-hipstera“ Bareše, který udělal vítr na české scéně tři roky zpátky s Projektem Kronos.

Máš nějaký velký tajný sen, o který jsi ochotná se s námi podělit?

Velkých a tajných snů mám spoustu, ale asi bych se o ně neměla dělit před desátou večer. Ale z těch publikovatelných – jednou si pořídím tři psy jménem Piškot, Špunt a Škyt a kočky Mefistotela, Desdemónu, Kapitána Shakespearea a Sama Elánia. A fakt, že mám alergii na kočky, na tom absolutně nic nezmění…

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů. Ať už těch literárních nebo při plnění tvých snů!

A děkujeme i za fotky z archivu samotné autorky! 

Michaela Merglová a trocha romantiky navrch
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď