Svět z krve a kostí

Byla nebyla krásná říše Orïša, kde žili mažiové a ovládali přírodní síly, zvířata, čas, prostor, ba i život a smrt. Přišel zlý král Saran a všechno jim vzal. Zvláštní schopnosti mažiů neobstály, hrubá síla je přemohla. Nebo že by měli bohové už plné zuby žádostí a proseb svého lidu?

Dříve početný národ mažiů byl téměř vyhuben. Zůstali jen nedospělci, kterým se říká poslové. Pro cizí dobyvatele jsou to však jenom „larvy“, vůči kterým mohou uplatňovat násilí a zastrašování. Ze zbídačeného rodu mažiů pochází i hlavní hrdinka Zélie. Žije s otcem a bratrem v prosté rákosové chatrči a dře bídu s nouzí. O matku přišla při takzvaném Nájezdu, který ukončil svobodné dny mažiů. Dívka stále trpí traumatem z její ztráty, je drzá na svoji učitelku a neposlušná, takže vystavuje riziku sebe i své družky. Jednou však otci přálo štěstí a ulovil vzácnou rybu. Zélie se rozhodne jít na trh a úlovek výhodně prodat, aby získala peníze na zaplacení daní a vyhnula se tak práci v dolech. Za branami města Lagos ale začne neuvěřitelné dobrodružství, které ji přivede do mnoha těžkých situací a nakonec i do spárů krutého krále.

Děti krve a kostí jsou debutem nigerijsko-americké spisovatelky Tomi Adeyemiové, a hned vzbudil velkou pozornost. Přestože příběh nese typické znaky young adult fantasy, autorce se podařilo vyhnout většině známých klišé. Nemáme tu milostný trojúhelník a nedojde ani na lásku na první pohled. Hrdinka, která měla svůj národ spasit, nakonec selže, důležitý rituál zmešká, a všechny kouzelné artefakty k němu potřebné ztratí. Ale i tak dokáže Tomi Adeyemiová chytit čtenáře netradiční atmosférou, za kterou stojí kulisy africké vlasti a také inspirace jorubskou duchovní tradicí. Autorka studovala západoafrickou mytologii díky stipendiu až v Brazílii (člověk někdy musí jet přes půl světa, aby pochopil vlastní kořeny), ale zcela v duchu básnické licence si mnohé věci upravila podle svého a přišla s konceptem jorubské magie, kterou propůjčují nebeští bohové lidem – dětem krve a kostí – dole na zemi. Ti pak mohou využívat sílu ohně, vzduchu, země a železa, vody či světla, mluvit s mrtvými, nahlédnout do budoucnosti, uzdravovat nebo vstupovat do snů. Jorubská magie je ale přesně to koření, co dělá knihu přitažlivou a originální.

V dochované jorubské mytologii je původcem lidí Oduduwa, který sešplhal z nebe po řetězu a přinesl svým „dětem“ kohouta, půdu a palmu. Půdu pak hodil do vody, kohout ji rozdrápal, až se stala zemí a palma vyrostla ve strom se šestnácti větvemi, které reprezentují původních šestnáct království. Jorubové, kteří sami sebe považují za „Omo O’odua“ (Děti Oduduwy), jsou velmi prastarý národ s vlastním jazykem, kalendářem a tradicemi. Poté, co byli jorubští otroci odvezeni na Haiti, Kubu, Puerto Rico, Trinidad a jinam včetně již zmíněné Brazílie, smíchala se původní mytologie s těmi místními a dala základy tolik populárnímu voodoo. Proti původnímu konceptu si autorka přibájila Nebeskou matku, která zrodila bohy i lidi, snad aby tak posílila „matriarchální“ ladění orïšské společnosti, proti němuž stojí patriarchální hrubá síla, zosobněná Saranem.

Ženám se v knize prostě fandí. Zélie se stane přirozenou vůdkyní výpravy za záchranu mažiů, když v sobě objeví zděděné magické schopnosti. Poslouchá ji starší bratr Tzain, velký silák a krasavec, i další souputnice, uprchlá princezna Amari, přestože ve společenském žebříčku stojí vysoko nad ní. Na cestě potkají i další poselkyně, dívky s velkou autoritou, a to i přes svůj velmi útlý věk. Vinou unáhlených rozhodnutí však cestující trojice za sebou zanechává spoušť a mnoho lidí v ohrožení. I přes časovou tíseň uspořádají poslové z lesní komunity velkou slavnost a stanou se tím pádem pro Saranovovy muže snadným terčem. Dle mého názoru zbytečně tolik lidí umře, ale hrdinové se tváří, že takovou daň prostě musí zaplatit pro úspěch mise. Cílem poutníků je posvátný chrám Šândomblé (pokud vám to něco připomíná, tak jste našli další „výpůjčku“), v patách je jim princ Inan s vojáky, který i přes své mládí dosáhl hodnosti kapitána (zajímavé, že?). Doprovází ho velitelka vojsk Kaea, která je dokonce admirálkou (admirál je původně vysoký námořní důstojník, kde se vzal ve vnitrozemí, těžko říct). Tahle postava je ale spíš velkým zklamáním, prince neustále šmíruje, kdykoliv se mladík otočí, ona mu stojí za zády, a když se Inan prozradí, že není tak úplně v pořádku, vříská na celé kolo a chová se jako blbka. Čekala bych, že když se vyškrabala po kariérním žebříčku až sem, to znamená, že obstála v silné konkurenci mužů, že si umí aspoň zachovat chladnou hlavu a uvažovat racionálně.

Každopádně takových menších lapsů ve faktické rovině příběhu je víc, například by mě zajímalo, čím se v těžce předindustriální době měří čas na minuty, nebo jak funguje ta příruční chladnička na rybářském člunu, v níž vydrží vzácná ryba celý den čerstvá. Historickým anachronismem je i samotné město Lagos, dnes významné nigerijské obchodní centrum; bylo totiž založeno až v 15. století portugalskými osadníky. Netuším, proč by měla nějaká postava z předkřesťanského prostředí sakrovat, ale tady se už možná dostávám spíše k problémům s překladem. Občas jsem měla dojem, že to není tak úplně ono (například místo střelného prachu tu máme palný prach, ráno tam někdo cvičí zkracovačky, nikoliv sklapovačky, admirálka nosí přilbu, ačkoliv bych čekala spíš helmici, ve vlasech některým hrdinům roste bílý pruh vlasů, pokud ale nemají na sobě paruku ze zebry, tak spíš pramen, jeden z magických artefaktů je kostní dýka, pokud však není rozemletá – jako třeba kostní moučka – tak bude pravděpodobněji kostěná, neboli z kosti vyrobená a našly by se i další). Překladatelka se zřejmě prala i s převodem cizích pojmů do správného českého tvaru. Speciální turban, který nosí nigerijské ženy, zvaný gele, je v překladu mužského rodu, ačkoliv koncovka poukazuje na střední (moře, tele, gele) a kus látky asi moc životný nebude, aby skloňování kolísalo (co se děje v případě dóžete). Jako jízdní zvířata jsou využívány leonaire a gépardaire, chápu, že najít vhodný ekvivalent je složité, když se nejedná o klasické lvy a gepardy, ale o mnohem větší zvířata, rohatá a osedlaná, nicméně tohle opravdu působí divně.

Asi jsou to hloupé detaily, i tak docela kazí jinak dobrý dojem z knihy daný poutavou obálkou, kvalitním papírem, stylovými záhlavími kapitol a pevnou vazbou. U díla, které je takovým světovým bestsellerem, bych čekala více pozornosti a péče. A zvláště od nakladatelství Host, které má pověstný „nos“ na dobré tituly. Zejména na poli young adult fantasy mělo už několikrát šťastnou ruku, ať už se jedná o českou fantastiku (Naslouchač, Střípky času), nebo zahraniční (Jiskra v popelu, Ódinovo dítě). Taktéž Děti krve a kostí jsou dobrou volbou, a pokud nejste takový jazykový hnidopich jako já, tak si příběh zaručeně užijete. Rozhodně působí jako svěží vítr, který rozežene zástupy „šedých myšek“ ze středních škol, tiše snících o nejhezčím klukovi ze třídy a posléze zachraňujících s pomocí svých čerstvě rozpoznaných zázračných schopností nějaký svět – když ne ten náš, tak nějaký snový, paralelní, virtuální, kde nejsou žádné sociální sítě a mobily, jenom čisté dobro a zlo, čisté záchody a měkký toaletní papír. Ne, kdepak, tady společně s hrdiny Tomi Adeyemiové vtrhnete do pravé africké džungle, a když zvoláte: „Ǫmǫ Mama, Arábìnrin Ǭyà. Sí ȩbùn iyebíye rè. Tú idán mímǭ rȩ sílè!“ uvidíte, co se stane.

Procentuální hodnocení: 70%

Tomi Adeyemiová– Děti krve a kostí (Odkaz Oriši 1.)

Vydal: Host, 2018

Překlad: Veronika Volhejnová

Obálka: Rich Deas

Počet stran: 520

Cena: 399 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď