Závěrem bych rád připomněl i setkání s Františkou Vrbenskou – výraznou osobností české fantastiky, spisovatelkou, knihovnicí a odbornicí na historii i legendy.
Její rozhovor byl výjimečný nejen šíří zkušeností, ale i klidem, noblesou a hloubkou, s jakou odpovídala. Hovořili jsme o tvůrčích začátcích, o radách pro mladé autory i o tom, co přichází, pokud literární hlas slábne… ale duše stále touží vyprávět.
Vzpomínala i na přátele – některé příběhy byly hřejivé, jiné těžší, s tichou bolestí mezi řádky.
Mluvili jsme o duševní odolnosti autorů a o síle okamžiku, kdy čtenář řekne: „Tahle kniha mi pomohla.“ Františka připomněla, že právě kvůli takovým chvílím má psaní smysl.
A že i přes to všechno se pořád vypráví.
Autorka, informatička, historička – a především duše české fantastiky.
Právě takhle vypadá opravdová vypravěčka.
Když jsme se o Františce bavili s Mirkem Žambochem, řekl mi něco, co mi pořád zní v hlavě:
„Františka Vrbenská má úžasný talent na představení nějaké historické epochy v rámci dobrodružného příběhu. Pokud chcete získat vhled do minulosti, mít představu, jak tehdy lidé pravděpodobně přemýšleli, proč jednali, jak jednali – ona je v tomhle naprosto nepřekonatelná.“
Františka Vrbenská je jméno, které v české fantasy a sci-fi scéně vzbuzuje hluboký respekt.
Narodila se v roce 1952 v Praze, vystudovala knihovnictví a informatiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dlouhá léta působila v Národní knihovně v oblasti ochrany knihovních fondů. Od počátku osmdesátých let se věnuje fantastice – ať už autorsky, nebo jako publicistka a mentorka mladších kolegů.
Debutovala už v roce 1983, k psaní se s novou intenzitou vrátila začátkem devadesátek a od té doby si vybudovala pozici autorky, která propojuje mýtus s vědou, historii s magií a lidskou zkušenost s vypravěčským mistrovstvím.
Do širšího povědomí vstoupila zejména díky spolupráci s Leonardem Medkem, například na románu Stín modrého býka. Společně napsali také novelu Kalné víry Rhenu, která vyšla v prvním dílu antologie Legendy české fantasy jako „jedenapůltý“ příspěvek o hrdinovi Krakovi.
Přispěla i do řady dalších antologií. Jmenujme například třetí a čtvrtý díl oceňované série Drakobijci (Dva živí navíc a Ryšavý kocour, černý pes), dále Mlok 2000 (Lov na křišťálové blesky), Čas psanců (Oheň v kostech, popel v očích), Pod kočičími hlavami (Hra na tiché léto) nebo Žoldnéři fantasie (Mám se bát).
Františka Vrbenská čtyřikrát přispěla do série Agent JFK, ať už samostatnými novelami Naganty a vlčí máky a Lebka černého démona, nebo povídkami ve sbornících Svůj svět si musíme zasloužit a Soumrak světů.
Její bibliografii tvoří patnáct knižních titulů, povídky, eseje, non-fiction tvorba.
Pro mnohé knihy zpracovává i jazykové korektury.
Františka Vrbenská byla během své literární dráhy mnohokrát oceněna za přínos české fantastice – ať už jako autorka, publicistka, nebo literární osobnost. Zde je výběr jejích ocenění a uznání:
Cena Akademie science fiction, fantasy a hororu (ASFFH):
- 2002 – vítěz v kategorii Česká kniha za Stín modrého býka (s Leonardem Medkem)
- 2009 – vítěz v kategorii Česká a slovenská kniha (s Jakubem D. Kočím) za román Vítr v piniích
Ocenění redakce časopisu Pevnost za publicistiku
2007 – Odborné eseje a přínos časopisu
Cena Karla Čapka (Mlok):
- Na Parconu v roce 2008 získala za dlouholeté aktivity a celoživotní přínos české fantastice cenu Mlok.Aeronautilus:
- 2010 – Vítěz v kategorii Kniha roku za Vítr v piniích
- 2018 – Vítěz v kategorii Kniha roku za Hořící kůň
- 2018 – Vítěz v kategorii Povídka roku za Zlaté mlhy na pobřeží
- 2019 – Velmistr žánru – tvůrce (ocenění za celoživotní přínos fantastice)
O nejlepší fantasy:
- 1995 – Za historickou fantasy Labyrint půlnočního draka – Král z Hlubiny půlnoci obdržela roku 1995 rytířský titul Lady Fantasy v soutěži O nejlepší fantasy klubu Julese Vernea
- 1995 – Nominace v kategorii Povídka/Román za Král z hlubiny půlnocí
Rozhovor s Františkou není jen výměna otázek a odpovědí.
Je to setkání s člověkem, který v sobě nese klid i vášeň, moudrost i poezii.
A každé její slovo stojí za to si vyslechnout – nebo přečíst.
Rozhovor s Františkou Vrbenskou (Comic-Con Prague 2025)
Michal: Dobrý den.
Poslední intervju dnešního dne – s paní Františku Vrbenskou.
A první otázka, kterou jsem dnes dal každému spovídanému autorovi:
Jaké si myslíte, že jsou největší klamné domněnky o tom, co to znamená být autor?
Františka: Možná, že ta nejnebezpečnější domněnka spočívá v představě, že psaní je zábava.
Což – svým způsobem – ano, je. Ale že to není vůbec žádná práce a že je to velice snadné? V tom případě bych člověku, který tenhle názor zastává, poradila, aby si zkusil napsat úplně jednoduchou povídku ze života – ze svých zkušeností. A pak uvidíme, co to s ním udělá. Psaní je velmi osamělá záležitost, když na to přijde, a taky velice náročná.
Samozřejmě, další falešná vize spočívá v mínění, že se tím dají vydělat obrovské peníze.
Ano, dají – ale je spousta výborných herců z regionálních scén, a je jenom málo těch, kteří jsou neustále obsazováni – znovu a znovu – do seriálů a filmů. Tak je i hodně autorů, kteří dosáhnou nejvyšší mety a můžou si diktovat, co jim kde vyjde a za kolik. A těch je opravdu velice málo. A pak je spousta těch, kteří se snaží – protože chtějí lidem něco říct, potřebují něco vyjádřit. A tím se zas tak extra zbohatnout nedá.
Michal: Rozumím.
Jak přežít období bez toho kontinuálního úspěchu, kdy i autor, který už je etablovaný, najednou zjistí, že se mu nedaří naprosto v ničem? Ale pořád věří, že dokáže pokračovat v tom, co začal. Jak se s tímhle vypořádá?
Františka: Dost bolestivá otázka.
Tvůrčí štěstí může být velice vrtkavé. Může se změnit zájem trhu, může se změnit vkus čtenářů.
A můžou klesat i schopnosti toho kterého literáta. Dost často platí – v nejrůznějších uměleckých profesích – že s věkem kvalita klesá. Můžete si toho všimnout třeba na filmografii různých režisérů, i těch velmi slavných.
Pokud se tohle člověku „podaří“ v plodném věku, v plodné životní fázi – nezbývá než tvořit a čekat. Doufat, že se ta smůla zlomí. Zkoušet nové nápady, nové postupy, nové žánry. Hlavně posilovat nervy. Protože pokud dotyčný pro literaturu, tvorbu, psaní – žije, pak je to nesmírně krušné období.
A mezi námi – nebyl by to jediný případ, kdy takhle postižený spisovatel nezvolil dobrovolný odchod ze světa.
Za všechny bych jmenovala – a poklonila se jí – paní Virginii Woolfovou.
Ale je to, jako když ztratíte křídla. Když přestanete mít schopnost létat.
Michal: Někdy je ta otázka těžší, než se tazatel domnívá… Moc děkuji za vaši odpověď.
Co byste ze svého současného bodu ve vaší kariéře poradila té mladé Františce, která právě začíná psát svoji prvotinu?
Františka: Holka, drž se. 🙂
Michal: A co by ta mladá Františka poradila zase vám?
Františka: Dělám, co můžu. Nehoň mě. 🙂
Michal: Jaká je podle vás vaše největší literární porážka a vítězství? A co jste si z toho vzala?
Františka: Možná tou největší porážkou jsou knížky nebo texty, které se mi nepodařilo dokončit a vydat.
Každé knize jejího autora, každému autorovi jeho knihu. Takže vím – nejen na svém příkladu – že pokud už něco vyjde, tak si k tomu vyhledají svou cestu i čtenáři. A byť třeba spousta lidí nachází chyby, nebo se jim to nelíbí, vždycky bude někdo, kdo bude nadšený. To platí pro filmy, pro hudbu, pro všechno.
A největší vítězství? Že jsem schopná psát a publikovat.
Že se na literární a sci-fi scéně pohybuju po nucené odmlce už třicet let.
A doufám – a modlím se k neviditelnému literárnímu bohu – aby to vydrželo. Že pořád ještě mohu tvořit. A dostávat nápady. A to je jenom díky tomu, že člověk potkává lidi, v nichž nachází spřízněnou duši a určitou oporu.
Michal: Děkuju. To je moc krásná odpověď.
Máte nějakou hezkou vzpomínku na Egona Čierného?
Františka: Jak padlo při přednášce, na začátku mi řekl: “dobré příběhy by měly být jednoduché“.
Ale jinak by těch vzpomínek bylo strašně moc.
Možná jedna vánoční – když jsem mu donesla skleněného hrocha. On je sbíral. Nebo když jsme si povídali o nomádech, když jsem kdysi měla přednášku v klubu Julese Verna.
Dohadovali jsme se o Verneových dílech. Nebyl to člověk, na kterého by se dalo zapomenout.
Už tu mezi námi není – ale jeho odkaz je stále velice výrazný. Uvedl do světa fantastiky řadu autorů, kteří jsou dnes známí a populární. A můžu jen složit poklonu jeho památce.
Michal: Já bych k tomu možná jenom dodal příběh, který mi řekl Mirek Žamboch, když jsem mu loni položil stejnou otázku…
Vyprávěl, že Egon občas líčil skvělé zážitky ze své cesty po Mongolsku. Jednou tam uvázli v písečné bouři, tři dny se mačkali v zavřeném džípu, písek úplně všude. A když Egon říkal „všude“, myslel opravdu všude. A jejich mongolský řidič každý večer vylezl do bouře s otýpkou sena – a za chvíli se vrátil bez ní. Když se ho pak zeptali proč, odpověděl: „No přece musím dát žrádlo těm čtyřiceti koním, co se schovávají pod kapotou.“
Františka: Ano, to je velmi hezké. 🙂
Michal: A teď… co si myslíte o tom, že i když je autor etablovaný, může někdy napsat něco slabšího – a přesto se to vydá jen kvůli jménu?
A pak na to nepřijdou dobré recenze, čtenáři to nekupují… Měl by autor vědět, kdy něco raději nevydat?
Františka: Zajímavé.
Zrovna jsem odevzdávala článek do Pevnosti o Richardu Francisovi Burtonovi.
To byl úžasný člověk – cestovatel, překladatel, dobrodruh, excentrik, ale nesmírně vzdělaný.
Když zemřel, jeho manželka – fantastická žena – spálila značnou část jeho pozůstalosti.
Deníky, rozepsané texty, překlady.
Hodně lidí jí to vyčítalo. Ale tehdy ještě vládla královna Viktorie, a lidé se dívali jinak na věci jako otevřenost, sexualita, erotika. A on byl v tomhle velmi, velmi moderní. Ona ty věci zlikvidovala nejen proto, že by poškodily jeho jméno – ale protože věděla, že ne všechno je dobré. A pokud někdo kalkuluje s tím, že velké jméno prodá i špatnou knihu, mohou nastat dvě věci: Buď jsou všichni tak nadšení, že nevidí, že to není dobré. A nebo se ukáže, že skutečně není dobré. Že autor už nemá co říct. Že se přežil.
A taková kniha pak nemá přijít na knižní pulty. Je to bolavé, je to smutné – ale čtenář dokáže být neúprosný.
Michal: Teď bych to vzal úplně z jiného soudku.
Mám teď rozdělané rozhovory s Jiřím Walkerem Procházkou, Tomášem Němcem a Ondřejem Neffem.
Mohla byste jim všem položit jednu otázku, kterou by dostali přímo od vás? Jednu univerzální?
Františka: Když jednu univerzální… tak tu nejbanálnější, nejpitomější a nejčastější:
„Co teď budete psát?“ 🙂
Michal: Nebo: „Popište svoji poslední knihu.“ 🙂
Michal: Co byste poradila začínajícím autorům, kteří zatím čekají na to svoje místo?
Třeba chodí na kurzy tvůrčího psaní, sní tady na přednáškách, že jednou budou oni ti, kdo budou sedět na těch židlích a dál přednášet?
Františka: Řekla bych jim, že to může být velmi draze vykoupené. Že to nemusí být až tak zábavné a rozhodně ne tak výnosné, jak si představují.
Ale ať si to dopřejí.
Jak mi řekl Vojtěch Kantor: ať se učí, ať píší – i když nebudou zpočátku moc úspěšní.
Můj literární guru Vojtěch Tikovský mi jednou řekl, že spisovatel se má chovat jako pistolník.
Když už nemá peníze na prach a kulky, aby trénoval, tak si má aspoň každý den sáhnout na zbraň. Každý večer. Zkusit rychle tasit. Zkusit zamířit.
Takže i když jim věci nevycházejí, ať postupují, jako kdyby připravovali nějakou velkou knihu – nebo třeba soubor zajímavých drobností. Ať si všímají lidí, poslouchají je, uvažují nad věcmi.
Ať se stýkají s lidmi – ne slavnými, ne literárně okázalými, ale s těmi, kdo mají podobné vidění světa. S těmi, kdo mají podobný cíl – a to je: vyprávět příběhy.
Protože to jsme: ti, kteří je předávají lidem.
Přes všechnu publicitu, moderní média a pomůcky – jsme pořád vypravěči na bazaru.
A jsme šťastní, když přijdou posluchači a ani nedýchají, aby se dozvěděli, jak to s hrdinou dopadlo.
Michal: To je krásná odpověď.
Rád bych se vás zeptal na jednu poslední věc – takovou vzpomínku na Lebku černého démona. Je to váš poslední díl ze série JFK – a mě osobně se velmi líbil.
Františka: Děkuji.
Michal: A já vám musím poděkovat, protože právě díky tomu dílu jsem v sobě zlomil odpor k čemukoli „ruskému“. Bylo to ve mně, vadilo mi to, ale neměl jsem pro to žádný racionální důvod.
A pak jsem četl tu postavu Petroviče. Jak jednal, jak přemýšlel o Rusku – sám říkal, že je to tam divoký, blbý, možná by se ani nevrátil… Ale stejně tu „Matičku Rus“ měl rád.
Byly tam popsány tradice, bylo tam perfektně vysvětleno, proč se lidé v určitých dobách museli chovat tak, jak se chovali. A já jsem to díky tomu pochopil. A celé jsem to nějak odpustil. A od té doby se mi to líbí. Za to vám strašně moc děkuju.
Františka: A já děkuju vám.
Michal: A ta knížka byla úžasná. Líbilo se mi i namíchání mysticismu – kazašská čarodějka, magie, role víry… Že třeba zbraně přestanou střílet… Myslím si, že to ten svět JFK opravdu posunulo dál.
Františka: Děkuju. Právě o tohle mi šlo nejvíc.
Michal: A to je právě ono. Když autor do něčeho přispívá, neměl by se bát – nebo nedej bože stydět – přinést do toho žánru to, v čem je dobrý. To, co miluje. To, čemu rozumí. Protože koneckonců – to je to, co děláme, pokud chceme být upřímní sami k sobě. A právě proto si myslím, že ta kniha byla za mě opravdu velmi dobrá.
Františka: Tím jste mi udělal velikou radost. A myslím si, že tohle je totiž ta pravá hodnota, kvůli které píšeme. Aby nám někdo ze čtenářů řekl: „Tohle se mi líbilo. Tohle mi pomohlo. To mi dalo nový náhled na věc. Tím jsem se bavil. To mě zajímalo.“
Proto do těch knížek vkládáme kousky vlastních životů. Neváhala bych říct i střípky ze své vlastní duše – aby ty příběhy žily. Aby dýchaly. A taky nějakým způsobem účinkovaly.
Takže i tohle je magie.
