Není od věci si občas přečíst nějakou tu starší fantastiku. Jen je potřeba dobře vybírat. Sbírka povídek Vítězové je souborem prací Poula Andersona a najdete v ní povídky oceněné cenami Nebula, Hugo nebo Locus (popřípadě jejich kombinací), což samo o sobě hovoří o jejich kvalitě. Přesto se pojďme podívat, jestli onu kvalitu nezavál neúprosný čas nebo zda náhodou nezapomněli porotci na čtenářskou vstřícnost.

Věříte na vidláky, kteří bez vlastní zásluhy přijdou k superschopnostem a oddané lásce krásné ženy? Máte rádi příběhy o boji za zachování vlastní identity? Potrpíte si na nečekané, dramatické zvraty? Pak zapomeňte na Dědičné právo. Richard Knaak vypráví především o intrikách mezi nebem a zemí… a o dávné minulosti světa Diabla.

„This is the end, my only friend the end,“ zpívá dveřník Jim Morrison v písni, která mi zněla v hlavě při čtení přibližně celé poslední třetiny této knihy. Tohle je konec, můj jediný příteli. Konec jedné epické trilogie, jejíž jméno zůstane vytesáno v hliněných tabulkách naší literární fantastiky.

Každý máme nějakou literární slabost, nějaké téma, kterému nemůžeme odolat. Tou mojí jsou (vedle upírů, zombií a děl Jiřího Pavlovského) příběhy z amerických středních škol. Ani nemusí být fantasy, ale pokud jsou, tím líp. Psycholog by v tom jednoznačně identifikoval patologickou fascinaci něčím, z čeho mám ve skutečnosti hrůzu.