Pri čítaní o vlkodlačici Kroane ma prešla chuť žiť stovky rokov. A Kroana tentoraz nežije len ďalšiu prelomovú dobu sveta vonku, ale aj toho vo svojom dome. Napätie vznikajúce v konflikte toho, čo je a toho, čo bude potom má v sebe zbierku otázok. Odpovede sa motajú rôznymi cestami. Vtip „nepoznám ťa, ale zuby ti umyjem“ pre Kroanu neplatí. Musí sa dobre poznať, aby prežila. A rýchlo dopĺňať medzery. Žiť stovky rokov by som nechcela. Ale číta sa o tom výborne.

Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Něco takového se asi honilo hlavou Ondřeji Jirešovi, když si pohrával s myšlenkou vydat znovu kdysi velmi úspěšnou antologii Čas psanců. Lidovou moudrost si k srdci nevzal, a nutno říct, že udělal dobře.

Čím kratší Barker, tím lepší Barker. Zhruba tak se u mě zapsal Clive Barker po přečtení jeho stěžejní tvorby. Prostě nemůžu překonat rozvleklost vypravěčského stylu u jeho mysteriózních románů a mnohem radši mám Barkerovy možná ne dokonalé, ale svou syrovostí neopakovatelné povídky v čele s „Hellraiserem.“ Jednoduché dílo Zloděj duší mě v mém smýšlení jenom utvrdilo.

V roce, kdy ve Francii vyrostly barikády a do Československa přijely tanky armád států Varšavské smlouvy, napsal Peter S. Beagle krásný, avšak smutný příběh – jakousi pohádku, která ovšem nekončí “…a žili šťastně až do smrti.”

Co se týče milenců, nemá zaklínačka Lota žádné předsudky. Nepohrdne kolegy zaklínači, ani jinými chlapy. Když si však po práci na venkovském hřbitově začne s vampýrem, v zaklínačské škole z toho nejsou dvakrát nadšení. Mistr Volmar ji na uvítanou uštědří pár dobře mířených ran a někteří z kolegů to také nepřejdou mávnutím ruky. Odpor k Lotiným choutkám ovšem není to nejhorší, co si pro zaklínačku tato zima připravila.