Psát recenzi na dvacátou devátou knihu románové řady není lehký úkol. Zeměplocha Terryho Pratchetta je ale fenomén, který trvá bezmála dvacet let, a jeho příběhy, ač na první pohled samostatné, tvoří velice složitou a precizně utvořenou strukturu, kterou plně ocení pouze věrní čtenáři. Pratchett píše tak, že i u jeho posledních knih se smějí ti, kteří se setkávají se Zeměplochou poprvé, ale opravdová zábava začíná v okamžiku, kdy se v placatém světě na hřbetě obří želvy pohybujete jako doma.

Cliva Barkera určitě není nutné nikomu představovat. Mistr hororu (Book of Blood 1-6), spisovatel dark fantasy (The Thief of Always) a pán absurdnosti (Abarat). To vše je on, pan spisovatel, který nás děsí svými mrazivými příběhy a zve do svých nadpřirozených světů. Ale co se stane, když autor Barkerova formátu dostane chuť na změnu? Přesně to je Galilea.

Ruský spisovatel Sergej Lukjaněnko se u nás letos dobře uvedl knihami „Hranice snů“ a „Spektrum“, ale to nejlepší přichází až teď. Inu, jak se říká, do třetice všeho dobrého… Jeho nejproslulejší kniha „Noční hlídka“ je tady. Jestlipak splní očekávání čtenářů, namlsaných filmem podle ní natočeným?

Zachytit Palahniukův časoprostor není tak snadné, jak se na první pohled zdá. Ve všech jeho románech je sice dějištěm Amerika, ale v každém z nich je alespoň jeden nereálný, fantastický prvek, nějaký zázrak, něco neskutečného, co ovlivní celý děj. Pokud se nejedná přímo o prvek nadpřirozena, můžeme vypozorovat jistou ne-realitu, kus pokroucené skutečnosti, která ovlivňuje pohled Palahniukových hrdinů na svět.