Bezútěšná krajina mrtvých stromů, rozpadlých zdí, ohořelých střech a … mrtvých lidí. To je obrázek, který za sebou zanechávali Černí rytíři. Zdá se, že tomu nikdy nebude konec. Říše……

Povídka vznikla na základě okamžitého nápadu, po shlédnutí stránek, věnovaných AS. Pro účely soutěže byla zasazena do Geraltova světa, ovšem pouze obecně. Příběh má vlastního hrdinu a svá dobrodružství prožívá časově asi sto až sto padesát let po slavné éře zaklínačů. Postava rytíře Mariena z Merlotu, existuje už řadu let, ale nutno dodat, že teprve osvěžující příběhy AS dodaly jeho životu ten správný náboj inspirace. V současné chvíli již existují další rozpracované náměty, které mohou navazova

Básnička s osudy Cirilly – dítěte překvapení.

Zaklínač Geralt soudcem i katem najednou.

Následující povídka měla být původně součástí většího celku. Avšak tento celek asi nikdy nevznikne. Část nazvaná “Geralt a Meranda” se mi však natolik líbila, že jsem se rozhodl jí přepsat na samostatnou povídku.

Děj se odehrává v budoucnosti. Protože tato povídka vznikala v době, kdy ještě nebyl znám konec celé ságy o zaklínači, berte toto jako alternativní budoucnost, která by nastala v případě, kdyby sága skončila knihou “Věž Vlašťovky”

Poznámka autora: Chtěl bych se na začátek omluvit všem moravákům a slovákům. Jedna postava v této povídce by měla používat moravský dialekt. Jediný dialekt který znám dokonale, je pražský, takže je možné, že dialogy této postavy jsou občas zkomolené. Koneckoncu, Aramus taky není dokonalý trpaslík… 🙂

Geralt vyběhl ven, kde stál hlouček vojáku a horečně se o něčem hádali. Geraltův vpád je překvapil. Zaklínač dvěma rychlými švihy rozpáral břicho jednomu, druhý mu nevědomky naběhl na ostří. Ostatní se stačili vzpamatovat a Geralt najednou zjistil, že je obklíčen. Pohotově složil prsty do znamení Aard, aby si prorazil cestu ven. Podařilo se, náraz síly odhodil několik válečníků a smetl ještě dva stany. Neváhal, vyrazil ke koním. Sluchem zachytil svištění. V poslední chvíli skočil na zem a kotoul

“Vážená rado, vážení členové!” V hale v jednom ze samorostlých domků sedělo několik druidů v kruhu kolem kulatého stolu se zasmušilými výrazy ve tváři. Fregenal stál v čele a mluvil, přičemž se točil vlevo a vpravo, aby jeho řeč slyšeli všichni přítomní.
“S radostí oznamuji, že ztráta zakázaných knih byla objasněna. Našel jsem viníka, který za celou krádeží stojí. Zde ji máme…”

K obloze se zvedaly oblaka dýmu ze strážních ohňů. Pod nimi se rozkládala nerovná krajina, plná skal a kopců, m