Ozvěny HumbokFestu: Rozhovor s Martinou Čekalovou

Na HumbookFestu jsem měla možnost potkat známé spisovatele, ale i nováčky.
Jednou z těch vycházejících hvězd je dvacetiletá Martina Čekalová, jež v rámci HumbookStartu představovala svoji prvotinu – Město duší.

Budějovická rodačka nyní studuje na filozofické fakultě v Brně český jazyk a literaturu. Zastává názor, že proto, abyste se stali spisovatelem, rozhodně nemusíte mít vystudovanou školu z oboru – hlavně, že vás psaní baví. Sama začala psát v patnácti letech a své výtvory zveřejňovala na platformě Wattpad (@radobyspisovatelka), kde se v průběhu let umisťovala na vítězných příčkách soutěže „The Wattys“. Dalo by se říci, že téhle sympatické slečně bylo vydání knihy jednoduše souzeno.

Tak pro začátek bych tě poprosila, aby ses krátce představila, vzhledem k tomu, že jsi v literárních vodách nováček, a něco málo o sobě řekla.

No, tak co o sobě říct. Moje jméno je Martina Čekalová, jsem autorkou knížky Město duší, co teď nedávno vyšla, je mi 20 let a studuju český jazyk a literaturu v Brně.

Co tě přimělo napsat Město duší? Co bylo tvojí inspirací, prvotní myšlenkou, nápadem?

Už jsem říkala na besedě, že se nedivím, že to mnoha lidem připomíná Zlatý kompas, celou tu esenci. Prvotní myšlenka je založená na tom, že podle mě je snad každej, nebo já jsem se s tím aspoň setkala, že je přirovnávanej na základě nějaký tý charakteristiky ke zvířatům nebo že máme i pranostiky, přísloví. To je ta prvotní myšlenka.

Začala jsem to psát už v patnácti letech, a ta myšlenka by se měla celkově rozvíjet v to, že je vlastně hrozně cool mít tu svojí duši, ale zároveň je to i hrozně nebezpečný, protože stačí jenom myšlenka a ten společník, ta duše, to udělá za tebe, i když ty bys to přímo udělat nechtěla. Takže v tom je to nebezpečí.

A jak tě tohle vůbec napadlo? To ses jednoho krásnýho dne vzbudila a řekla si: napíšu knížku, kde duše bude zhmotněná v podobě zvířete?

Fakt jsem se to snažila domyslet, co mě tam mohlo, před těmi pěti lety, dovést. Primárně jsem chtěla napsat fantasy, protože já jsem se prvně vypsala na takovým fakt dívčím románu, takový přeslazený to bylo. A pak jsem si řekla “ne, já chci prostě napsat fantasy” a napasovat to na to. Vím, že jsem chtěla napsat svoje vlastní město se svými zákony, a pak přišla ta myšlenka tohle všechno nějak spojit do jednoho. Ale vyloženě jestli mě to napadlo v tramvaji nebo ve sprše, to si nevzpomínám.

Co tvoje postavy? Mají nějaký charakteristický nebo povahový rysy nejenom tvoje, ale i lidí kolem tebe?

Úmyslně rozhodně ne. Ale myslím si, že se to tam zase podvědomě nějak dostalo. I když sem to neplánovala, právě jsem si říkala “nesmíš dělat takovou tu Mary Sue, nesmíš se do toho vžívat až moc nebo dělat úplnej opak”. Takže můžu říct, že třeba každá z těch postav má nějakej určitej povahovej rys podobnej třeba mně. Vím, že u jedný vedlejší postavy jsem se inspirovala u bývalé spolužačky – tam jsem to vyloženě použila jenom kvůli ní. Jinak myslím, že ne. Nechala jsem si to ověřit, dala jsem to přečíst pár známým. “Hele, schválně mi řekni, jestli se v tom vidíš nebo jestli v tom vidíš někoho ode mě jako z rodiny, protože já to třeba nevidim”, ale dostalo se mi negativních reakcí, že ne.

Vzhledem k tomu, že se v příběhu objevuje nepodařený experiment s lidskou imunitou, zjišťovala sis nějaké detailnější informace na tohle téma?

Rozhodně to není tak, že bych si sedla a udělala souhrnnej průzkum jak funguje lidská imunita. Spíš to bylo tak, že strýček Google vždycky pomůže, takže se to napíše z prvního odkazu a víc jsem to neřešila. Takže nemůžu říct, že bych to zkoumala nějak do hloubky, to ne. Třeba jsem použila nějakej odbornej výraz, doufám, že ve správným smyslu, ale jinak se v příběhu nic detailně nerozebírá.

A jak dlouho ti zabralo knihu napsat? Liší se hodně vydaná verze oproti té původní?

Dopsala jsem souhrnně oba dva díly a nechala to ležet s tím, že jsem se k tomu vrátila po kontaktování redaktorky, což bylo minulý rok – taky tak nějak kolem Humbooku. Takže jsem to po čtyřech letech otevřela a neproběhlo to tak, že bych přepisovala každý slovo, spíš jsme dohodly, kterou část chci vyloženě já přepsat, protože vidím, že tam jsou chyby, anebo naopak jsme se dohodly, že tohleto tam necháme – a to bylo všechno, co tam probíhalo za změny. Ne  dějový, ale spíš gramatika, slovosled a aby to nějak navazovalo plynule.

Měla jsi nějaký systém při psaní?

Ne, rozhodně to bylo intuitivní. Byla jsem na střední škole a měla spoustu volnýho času po škole, někdy i při škole, při hodinách – vždycky jsem psala do sešitu a pak to doma přeťukávala do počítače. Jinak jsem neměla žádnej rozvrh ani osnovu. Psala jsem to z hlavy. Takže žádný poznámky jak ty postavy vypadají?

No, to je právě ten problém. Já jsem to vlastně psala, pak jsem v tom měla guláš a zjistila, že takhle to nepůjde. Takže jsem musela mít papírek, kde bylo jak která postava vypadá a jakou má duši. Takže to jsem přišla na tenhle systém, protože po tejdnu jsem k tomu sedla a už jsem nevěděla, kdo byl kdo. A po těch letech, kdy jsem to teď opravovala, tak jako obzvlášť. To jsem měla už detailnější poznámky, protože vím, že ty musim mít, abych mohla pokračovat a psát dál.

No, pokud tam máš fůru vedlejších postav, tak určitě. Když už jsme u nich – popisuješ je? Nebo jsi jedna z těch spisovatelek, které vedlejší postavy vůbec nepopisují?

Já je popisuju, protože podle mě je to důležitý. Nejen hlavní postavy, ale i ty vedlejší tvoří jeden celek a někdo si může zamilovat prostě tu vedlejší postavu. Jasně, nebudu popisovat tu vedlejší, když vím, že za pět minut už tam nebude nebo že jí nebudu potřebovat, ale snažím se, aby to bylo nějak vyvážený. Ty hlavní postavy musí mít to svoje a ty vedlejší, aby to dokreslovaly.

Mělas v plánu vůbec Město duší vydat?

Neměla. Já jsem si furt říkala “ne, přepíšeš to, napíšeš něco novýho, na tom Wattpadu se jen vypíšeš, a pak to bude oukej, napíšeš nějakou bombu”. No a pak přišla zpráva od redaktorky a domlouvaly jsme se, že ona si přečte něco z toho, co mám, a něco vyberem. A vůbec jsem netušila, že Město duší vybere.

A jsi s knihou spokojená?

S knihou spokojená jsem, protože co jsem mohla změnit, to jsem udělala, a tu šanci jsem dostala. Co jsem nezměnila, s tím jsem se smířila, že jsem to tam nechala z určitýho důvodu a teď si nemůžu ztěžovat.

Co za knížky čteš ve volném čase? Kromě povinné četby, když jsi na té vysoké.

Čtu hlavně urban fantasy, to je asi tak můj nejoblíbenější žánr, teď trošku doháním takový ty resty, co bych měla znát – slavný young adult série. Jinak Kotleta je moje srdcovka, Žamboch, Ilona Andrews (série Kate Daniels). Spíš tu českou fantastiku, do tý jsem zabrousila až teď, ale když mám čas na čtení, je to zázrak. Stačí mi to, co mám do školy.

A co bys doporučila pisálkům, kteří píšou do šuplíku, kteří chtějí vydat vlastní knihu?

Mně se to strašně lehko říká, protože já mám knížku vydanou a prakticky jsem pro to nehnula prstem, protože mě redaktorka kontaktovala sama, takže jsem k tomu přišla asi jako slepej k houslím. Ale jenom podle toho, co vidím ve skupinách na internetu – fakt psát, věnovat se tomu a věřit tomu, že to vyjde.

Děkuju za rozhovor!

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď