Každý na světě má z něčeho strach. Někoho děsí pavouci a havěť jim podobná. Někomu běhá mráz po zádech z mužných knírů a úzkých džínsů útlých hošíků. Někdo má hrůzu ze stříhání nehtů nebo starého schodiště na půdu, kde po nocích cosi štrachá a pohybuje nábytkem. Jiného burcují ze sna bouřky a údery hromů anebo ho tíží na prsou ze samotné tmy. Z moře trpělivě čekajících hrůz, na jejichž vlnách se postel pohupuje jako osamělý vor. Dnes to budou příběhy o tmě. Dnes se zkusíme bát.

K jakým patříte čtenářům? Dočtete knihu, a tím to pro vás hasne, nebo hned otevíráte Facebook a datlujete status či voláte kamarádům a nadšeně jim povídáte o zážitcích? Vedete si čtenářský deník či dokonce knižní blog? Nebo jste tak trochu závislí na hvězdičkovém hodnocení a bez bookfanu, goodreads či dalších literárních sítí nedáte ani ránu?

Dá se říct, že je ‚přepříběhováno‘. K čemu pak psát další, když už je jimi zaplaven trh a lidi je nestíhají kupovat, natož číst? Když pomineme osobní, niterní důvody, tak asi proto, že nevyslovit svůj příběh je hřích vůči múze. A tak čtěte úvodník beznadějného písálka, který se s múzou potýká a hrůzou se při tom zalyká.

Knihy jsou u většiny z nás nejen ozdobou poliček a nenahraditelnou duševní potravou, ale i čilým oběživem. Většinou se to stane mezi řečí – bavíte se o nějaké knize a onen dotyčný se zmíní, že by ho tento titul asi zajímal, načež následuje logické: „Tak já ti to půjčím.“ A jste v tom až po uši.

Přečetla jsem spoustu knih, a většina se mi líbila, přesto těch, které se mi nesmazatelně vryly do paměti, je jen několik. Nemluvím teď jen o kvalitě, některé na mě zapůsobily i jinak. Třeba svou bizarností, kdy jsem si po dočtení řekla, co jsem to vlastně proboha přečetla. Věřím, že výjimečné čtenářské zážitky má každý z vás. Neváhejte se proto o ně v komentářích podělit.

Dost možná popíšu fenomén, jehož chapadla dosáhla i na vás. Pokud však ne, považujte se za šťastné.