Má-li něco celosvětový úspěch, můžete si být jistí dvěma jevy. V první vlně se vynoří spousta plagiátorů, kteří se pokoušejí prorazit na trh s nálepkou: „Podobné jako To a to!“, případně „Daleko lepší než To a to!“. V druhé vlně jsou pak autoři, kteří využijí zájmu trhu a napíší parodii. Je otázkou, jakými osobami literární kritika víc opovrhuje, ale to není předmětem této recenze.

Stárnoucího soukromého detektiva a prvoligového alkoholika Jacka Taylora (podoba s Noční stranou je čistě náhodná) pro škraloup v trestním rejstříku nepustili do Ameriky. Přestože toužil po novém začátku, musí chtě nechtě zpět do starého dobrého Galway. Přitom se seznamuje s pohledným, dobře oblečeným cizincem, který ví o Jackovi víc, než by měl. Všechno pomalu směřuje k tomu, že tenhle cizinec je fakt NĚKDO. A ten někdo je sám Ďábel, který už má Taylorova vměšování do svých plánů dost a rozhodl se využít šance pro jeho definitivní zatracení…

Potopená loď, začarovaná kamenná zahrada a tajemný dům na pláži, který skrývá nepředstavitelné tajemství. To jsou ingredience, ze kterých Carlos Ruiz Zafón připravil svůj lehce hororový román pro mládež Kníže z mlhy. Na malém prostoru předvádí neuvěřitelné věci, a potvrzuje tak mé podezření, že je jedničkou ve svém řemesle. Jednoduše skvělé, krátké, rychlé, úderné a děsivé.

V čem byl vždycky Stephen King mistr, je schopnost pracovat s tím nejbrakovějším materiálem a dokázat s ním vyděsit kde koho. Démonem posedlý mandl, vraždící auto, krvelačný klaun, vzteklý pes, strašidelný hotel, upíři, mimozemšťané, krysy… Mohl bych pokračovat dál, ale myslím že už je jasné, na co se snažím poukázat. U kohokoliv jiného byste zakroutili hlavou a odsoudili ho pro kýčovitou prvoplánovost. Ne tak u světoznámého Mistra hororu. Protože on to prostě umí.

Na téhle knize je bezvadné především to, že je přesně tím, čím je. Takže než začnete přemýšlet, nakolik vás může oslovit, nebo ne, zodpovězte si v duchu jednu jedinou otázku: Mám rád tvorbu Raye Bradburyho? Jestli ano, už nemusíte nic řešit a vyplázněte ty čtyři stovky, které kniha stojí. V opačném případě si za ušetřené peníze kupte něco, co vám udělá radost. Výsledek bude stejný v obou případech – budete spokojeni.

V únoru minulého roku jsme měli možnost seznámit se s pozoruhodnou románovou prvotinou amerického spisovatele Dana Wellse (1977) Nejsem sériový vrah. Ano, říkám pozoruhodnou, přestože většina normálních lidí knihu hodí přes palubu už jen podle názvu a anotace.

Nic nenadchne tak jako čistokrevná akční fantasy. Jistě, postrádá filozofický přesah a všechny ty hrozně důležité věci, bez kterých se intelektuálové neobejdou, ale jedno se jí upřít nedá. Dokáže vzbudit hluboko ukryté emoce, které pod nánosem civilizačního vývoje zakrněly. Zadupat nepřítele do prachu spálené země možná není úplně nejlepší způsob komunikace, ale zaručeně funguje, když chcete někomu říct, že si má sbalit svých pět švestek a táhnout tam, kam slunce nesvítí. Ano, je to barbarské, primitivní a divošské. Ale kruci, jak euforické!

Ano, je to tu zas. Historie neproběhla tak, jak nám vyprávěli ve školce, Ježíš a jeho kapela byli ve skutečnosti jinačí formáti, zlá katolická církev tají, co může, a realita, v níž žijeme, skrývá nejednoho manipulátora, který hraje s lidmi Člověče nezlob se. Kdybyste znali Pravdu, mozek by vám vytekl ušima, ve světě by zavládla anarchie a banány by byly zas o něco dražší…