Spidermanův strýček říkával, že velká síla vyžaduje velkou zodpovědnost, ve třetím ročníku střední školy však člověk té zodpovědnosti ještě dvakrát moc nepobral. V Kronice puberťáci získávají superschopnosti, hrají si s nimi a všechno patřičně dokumentují v duchu dnešní video-deníkové doby.

Něžná dvojice upírky a hybridního supervlkodlaka si ve dvou filmech vydobyla právo na šťastný život. Prequelová trojka nám detailně ukázala, jak to kdysi měli takoví milenci ještě těžší. Ve čtyřce se vracíme do moderního světa, který ze všech nejvíc dokáže poničit zpropadená lidská rasa…

V novém roce se v kinech jako první masový trhák podruhé objevil geniální detektivní konzultant Sherlock Holmes. O tom, že má jít v prvé řadě o popcornovou zábavu, není pochyb. Od první do poslední minuty filmu se divák bude smát, dávit se popcornem a polévat pančovanou coca colou.

V áčkové, čistokrevně americké produkci jsme mohli nedávno vidět zničení Kremlu. V béčkové, napůl ruské produkci teď uvidíme vymasakrovanou Moskvu celou – přes zjevně větší atraktivnost modelu bé, je však koeficient zábavnosti obou filmů – MI4:GP a Černé hodiny – nesrovnatelný; a to ještě u toho druhého snímku budou zbytky onoho pobavení perverzní a s náznakem trapnosti. Protože i když to celé produkoval Timur Bekmambetov (Wanted, Noční hlídka), který umí, tak jinak na filmu dělali tvůrci, kteří už tak moc neumí…

Viděli jste Věc Johna Carpentera z roku 1982? A přemýšleli jste někdy o tom, co se vlastně událo na oné norské stanici, ze které „věc“ přišla na americkou základnu, či jaký je původ tajemného tvora, rozsah jeho schopností apod.? Pokud očekáváte některé zajímavé odpovědi od nového snímku Věc: Počátek, připravte se, že budete zklamáni.

Konečně jsem na to přišel, docvaklo to do sebe jako maličká ozubená kolečka v natahovacích náramkových hodinkách, takže si to teď mohou ručičky mé mysli opět naplno štrádovat dokolečka dokola. Však to také trvalo, celé čtyři filmy. Konečně jsem pochopil smysl a důležitost Twilight ságy.

Blockbusterová sezóna 2011 sice skončila, přesto se jako postmortální záchvěv v našich kinech občas objeví nějaký ten velký mainstreamový a nákladně vypadající snímek. Například Ocelová pěst.

Jednu chvíli už se zdálo, že Steven Spielberg nakonec opravdu dospěl. Naštěstí tomu tak není a on si i ve svých pětašedesáti letech nadále plní dětské sny. A to je super, protože jeho Tintinova dobrodružství na motivy slavného belgického komiksu o reportérovi-detektivovi a jeho psu Filutovi jsou kouzelná, originální, zábavná a dechberoucí. Zvolit si Spielberga jako režiséra byl od kreslíře Hergého náramný tah.

Distributorská lákačka prezentující „nový horor od del Tora“ mě přiměla vylézt ze své temné sluje a protáhnout si nohy cestou do kinosálu. Maje ještě v celkem živé paměti Faunův labyrint, bylo mé očekávání poměrně vysoké. A tohle jsem měl za to.

Tlející chodící mrtvoly, hořící démoni, průhledné vraždící holčičky s nevyřešeným otcovským komplexem. To všechno pusťte k vodě, dneska totiž vraždí smrt samotná, a to navýsost stylově. Nezvratný osud, tentokrát s pořadovým číslem pět, se totiž nezadržitelně valí do biografů. Podaří se mu napravit reputaci skomírající filmové série?