Před mnoha a mnoha lety, milé děti všeho věku, druhu, pohlaví a velikosti, jsem stál v krámečku kdesi v Itálii a přemýšlel, jestli mám na rodiče zkoušet psí oči kvůli hračce s nápisem Transformers nebo hračce s nápisem Ninja Blood Warrior. To první bylo pitomé, kýčovitě barevné autíčko. To druhé cool zabiják s katanou zbrocenou krví. Vybral jsem si ninju. Což i po cca 18 letech definuje můj vztah k fenoménu Transformers…

S několikatýdenním zpožděním se i do našich kin dostává fantasy komedie Princ a Pruďas s Dannym McBridem a Jamesem Francem v hlavních rolích. Čáry, máry, fuck.

Duo sympatických britských scénáristů Simon Pegga a Nick Frost si splnilo další ze svých snů. Po složení vlastních, svérázných a více méně parodických poct zombie žánru (Soumrak mrtvých) a akcí našlapaným snímkům (Jednotka příliš rychlého nasazení) tentokrát došlo na sci-fi, jmenovitě setkání třetího druhu. A to tak blízké, že se o tom ani Spielbergovi nesnilo.

V celé té pestré nabídce remakeů, sequelů, prequelů, originů, spin-offů a bůh ví, čeho ještě, se zákonitě jednou za čas musí objevit nějaký, který není tak docela zbytečný. Nějaký, na který se dá i koukat. Nějaký, který bude diváky alespoň trochu bavit. Právě takový nejnovější film o lidech s faktorem x zmutovanými geny není. On totiž baví přímo královsky.

Jediné, co můžete očekávat od filmu Larse von Triera, je fakt, že nemůžete očekávat vůbec nic, protože vaše očekávání budou kategoricky zcela mimo. Taková je i Melancholia. V traileru se tváří takřka jako režisérovo přimknutí směrem k mainstreamu, ve skutečnosti je však hlavní vlně výsměchem.

Je to již osm let, co hollywoodský producent Jerry Bruckheimer bouchal lahev šampaňského v oslavě dalšího svého hitu. Jak se brzy ukázalo, Piráti z Karibiku jsou jako obchodní značka dokonce megahitem. Proto v době, kdy se Jerrymu ne zcela daří (poslední tři filmy, v jejichž rozpočtu smočil svoji peněženku z krokodýlí kůže, tedy Čarodějův učeň, Princ z Persie a G-Force, na sebe ani nevydělaly), bylo načase sáhnout po látce, jejíž obal je označen velkým nápisem: „ÚSPĚCH ZARUČEN“. Tedy vzhůru miř, lebko s překříženými hnáty, vzhůru a ještě výš! Piráti se vrací a neodplují s prázdnou.

Víte, co je horší, než arogantní a namyšlený člověk? Arogantní a namyšlený bůh. Takový je kralevic Thor. Když se rozdávala síla, stál v první řadě, zato u inteligence a pokory na něho nezbylo. Naštěstí, protože jinak by to byla ohromně nudná postava.

Vzbudíte se ve vlaku, v němž jste neusnuli. Mluví na vás lidé, které neznáte, a oslovují vás jiným jménem. Teprve pohled do zrcadla dosvědčí, že vy nejste vy. Kdo vlastně jste?

Aneb podpásovka formy obsahu. O tom, že je Zack Snyder jedním z mála režisérů, jejichž rukopis bezpečně rozpoznáte, může pochybovat jedině slepec. Kdo viděl Úsvit mrtvých, remake zombie klasiky, jímž se Zack uvedl jako mladý a velice nadějný talent, nebo adaptace geniálních epických komiksů 300 (Frank Miller) a Strážci (Alan Moore) – mimochodem, navštěvuje stránky Fantasy Planet někdo, kdo neviděl alespoň jeden z těchto filmů? – ví, o čem mluvím.

Povídky z pera mistra Philipa K. Dicka paří, zdá se, mezi vděčná filmařská témata. Po Impostoru, Výplatě, Total Recallu, Minority Report a dalších tentokrát přicházejí Správci osudu, režijní prvotina George Nolfiho, postavená na námětu povídky Úpraváři (v tuzemsku vyšla ve sbírce Dickových povídek Planeta, která neexistovala II).