Fenomén smrti fascinoval lidstvo odnepaměti. Kdo z vás by netoužil nahlédnout za oponu onoho světa, aby zjistil, co je „tam“? Čeká nás po cestě světelným tunelem ráj? Nirvána? Strašlivá Gehenna? Nebo snad mají všichni ateisté pravdu a smrt je definitivní konečná? Na tuto otázku jednou každý z nás dostane konečnou odpověď. Smyslem našeho bádání je prozkoumat zemi mrtvých dřív, než se do ní sami, tentokrát definitivně – vydáme. Francis Razorback (Smrt, ta velká neznámá)

O mezilidských vztazích se píše v knihách často. Vlado Ríša vytvořil antologii, ve které tento jev posunul o něco dále. Nechal autory vyprávět nejen o vztazích mezi lidmi, ale hlavně mezi lidmi a roboty. Jak se s tím spisovatelé poprali?

Hlavní hrdina románu, Timothy Archer, je episkopální biskup. Muž víry, která však není konzervativní a neměnná. Archer neustále hledá, znovu a znovu definuje svůj pohled na svět a Boha. Jeho cesta je plná pochybností a neustálého ztrácení, ale i nalézání. Cesta, kterou sledujeme prostřednictvím vzpomínek jeho snachy Angel.

Co se asi stane, když člověk někdy a nějak zemře? Na tuto otázku se snaží odpovědět všichni, možná proto, aby věděli, do čeho jdou. Peklo je jedna z oblíbených destinací mrtvých duší, které se nacházejí v různých obměnách snad v každé známé kultuře a stávají se také oblíbeným motivem spisovatelů, jež čtenáře zavádějí do různých verzí pekel. Jasutaka Cucui ve své útlé knížečce s všeříkajícím názvem Peklo představuje vlastní verzi toho, jak asi vypadá posmrtný život.

Vesmírná stanice v blízkosti stabilní červí díry, to nemusí být zrovna výhra. Jistě, strategické výhody jsou značné a obchodní možnosti nezměrné, ovšem jsou zde i negativa. Celý sektor je přinejlepším neklidný, místní obyvatelstvo není z vaší přítomnosti úplně nadšené a to, co přiletí z druhé strany červí díry, může být stejně tak nový spojenec, jako smrtelně nebezpečný nepřítel…

Novela Blaze vypráví o síle outsiderů, kteří měli smůlu při rozdávání karet, a o životě, jenž za to stojí, i když nestojí vlastně vůbec za nic. Vypráví mistrovsky – jak také jinak, když se pod pseudonymem Richard Bachman skrývá Stephen King.

Po roce se mi dostalo do rukou další pokračování ságy o Runovládcích. Před lety bych se na ně bez váhání vrhl, původní série mě doslova okouzlila, ale… „Sedmá kniha není druhá,“ řekl jsem si pesimisticky s obavami, že Runovládci skončí mezi podprůměrem, kam je sráží jejich poslední díly, a z mého okouzlení nezbude víc než trpký úšklebek. Ale někdy takováto hodnocení bývají předčasná.

Nakladatelství Straky na vrbě je známo především díky titulům nejpočetnější edici Česká fantastika, a tak se není co divit, že stou knihou nakladatelství Straky na vrbě se stal právě český román, Stín černého hvozdu Míly Lince. Autor, který díky povídkám z Drakobijců u Strak zdomácněl, nepatří k domácí povídkářské špičce. Proto bude zajímavé podívat se hlouběji na jeho prvotinu delšího rozsahu.

Když je vám dvacet let, když dohromady nic neumíte, nevíte, co byste chtěli umět, když nemáte žádné zvláštní schopnosti a nedá se očekávat, že se vůbec nějaké dostaví, když dominantou vaší dvacetileté bytosti stejně jako před deseti roky není hlava, ale ruce a nohy, pak se stačí přihlásit k SVP, vzít si katalog, otevřít ho na libovolné stránce a letět objevovat nové světy. A přesně to udělal Maxim Kammerer. Poté, co mu vybuchla loď, zůstal trčet na neznámé planetě. Ale planeta je obydlená…

Každoročně vyjde mnoho knih odehrávajících se ve světech známých her jako je Diablo, Warcraft nebo Starcraft. Zpravidla jsou k tomu přizváni profesionální spisovatelé, někteří se na psaní takovýchto příběhů dokonce přímo specializují. Ale to není případ knihy Mass effect – Zjevení. Drew Karpyshyn se totiž podílel už na samotné hře.