Teprve druhá americká stopa na českém trhu od Nathana Ballingruda je hrou na ‚co kdyby‘. Co kdyby se lidé dostali na Mars už na sklonku devatenáctého století? Co kdyby tam založili kolonie? A co kdyby se Země zničehonic odmlčela?
Teprve druhá americká stopa na českém trhu od Nathana Ballingruda je hrou na ‚co kdyby‘. Co kdyby se lidé dostali na Mars už na sklonku devatenáctého století? Co kdyby tam založili kolonie? A co kdyby se Země zničehonic odmlčela?
Od dluhů, slepých uliček a nakladatelských omylů až po Brokilon, který si za ta léta vybojoval pevné místo na scéně, vede cesta, na které se člověk naučí, že láska ke knihám sama o sobě nestačí. Robert Pilch v rozhovoru mluví otevřeně o tvrdé realitě nakladatelské profese, o snech, které pořád stojí za to mít, i o tom, proč by autoři i nakladatelé měli hlavně méně blbnout a víc spolu mluvit. A protože u knih se člověk dřív nebo později stejně dostane i k lidem, dojde řeč na Egona Čierneho, Jiřího Kulhánka, Tomáše Němce i na to, co vlastně drží člověka nad vodou, když se všechno začne sypat.
Od úspěšného prvního ročníku přes covidové zákazy až po dnešní vyprodaný fenomén urazil Comic-Con Prague pořádný kus cesty. Pavel Renčín v rozhovoru vzpomíná na jeho začátky, vývoj fanouškovské komunity i na to, proč je tahle akce především o lidech, kteří se tu konečně cítí mezi svými. Také se zamýšlí nad tím, jakou cenu si tahle radost na pořadatelích občas vybírá.
Od zapomenutých historek kolem Jaroslava Velinského přes první kulhánkovskou autogramiádu pro pět lidí až po vznik fenoménu jménem Kotleta vede tahle debata přesně tam, kde to mezi knihami a fandomem bývá nejlepší, tedy k lidem, kteří u toho skutečně byli. Komár v rozhovoru vzpomíná na staré časy, literární zákulisí i proměnu české žánrové scény, a mluví tak, jak se na knihkupeckou legendu sluší, bez pózy, s nadhledem, humorem a pamětí, která sahá zatraceně daleko (i přesto, že je to stále mladík :)). A protože knihy nejsou jen zboží, ale taky osudy, přijdou na řadu i Tomáš Němec, Egon Čierny, Neff, Procházka a otázka, proč to všechno člověk vlastně dělá, i když ho to občas stojí víc, než vydělá.
Petr Heteša v rozhovoru mluví o psaní bez iluzí, o slepých uličkách tvůrčího procesu, v nichž nemá cenu zůstávat, i o tom, proč se člověk knihami většinou neuživí, ale může si jimi zachránit rozum. Dojde ale i na Kulhánka, pondělní depky, Facebook, hudbu při psaní a na nové Brno 28, kde místo Jacka Danielse teče Kahan a brutalitu totality ředí studenti, kteří stejně nikdy nic neberou úplně vážně. Nechybí autorův nadhled, životní zkušenost ani chuť dělat si z reality legraci, i když občas stojí za starou belu.
Jo, a není z Prahy.
Album Na troskách snů a kniha Příběh Tuoné mají jednoho společného jmenovatele: Davida Fuchse, kytaristu kapely Meadow Street a zároveň duchovního otce mytické Tuoné. A protože jsme redakce zvídavá, poptali jsme se na vše možné i nemožné, abychom o tomhle zajímavém projektu zjistili co nejvíc.
Příběh Tuoné. Kniha o hledání naděje v beznaději. Kniha útlá, leč opravdu silná. Kniha, ve které se snoubí tělo s duší a text zní mnoha tóny. Postapo, které je ovšem mnohem víc než pouhá fantastika.
Mimozemská ještěří civilizace založená na loajalitě, disciplíně a rituálním řádu. Lidský vyjednavač, který celý život pracoval s manipulací a polopravdou. A tajemství, jež může zničit nejen politický systém, ale i samotnou identitu druhu.
Honza Slívka je na domácí scéně poměrně známé jméno. Pokud alespoň občas zabrousíte do vod tuzemské fantastiky, určitě jste někde narazili na série Masomlejnek či Likvidátor. Jeho knihy vynikají zběsilou akcí, drsným humorem a nezřídka i pořádně explicitním obsahem. Ano, řeč je i o sexu. Nedávno mu navíc vyšel postapokalyptický zombie román s názvem Zombiekarnace, a tak jsme se rozhodli Honzu při té příležitosti trochu vyzpovídat.
Honza Slívka se vrací s novinkou Zombiekarnace, která nabízí jeho typickou kombinaci akce, humoru a brutality – tentokrát však v o něco temnějším a syrovějším balení.