Nadpřirozená romantika pro mládež je v módě, milovaná i zatracovaná. Spíš než na originalitu se tu hraje na zaručené postupy, kterak dokonalý gentleman nebo naopak pan Drsoň rozbuší srdce čtenářek a promění jim kolena v hromadu roztřeseného tvarohu. Jde to i jinak? Kami Garciová a Margaret Stohlová dokazují, že ano – a sice vtipně.

Maggie Stiefvaterová se svým vlkodlačím románem Mrazení loni dokázala, že romantika pro děvčata nemusí nutně znamenat ufňukanou hrdinku, srdceryvné výlevy, a stovky stránek popsaných prázdnými slovy, zatímco skutek utek. V Mrazení autorka naopak naservírovala poetický příběh, v němž se romantika dávkovala v decentních porcích a ze kterého se leckteré citlivější duši zpotily oči. Příběh, který by výtečně obstál sám o sobě, jenže v módě jsou ságy, takže před sebou máme dvojku s názvem Váhání.

New York je jako džungle – divočina plná predátorů. Jak to tak člověk čte, mívá někdy pocit, že nadpřirozených zrůd tam bydlí víc než lidí. Ale i mezi ně tu a tam vtrhne bestie z dávných dob, aby dnešním změkčilcům ukázala, jak se správně tancuje. A vězte, že to bude tanec zběsilý a starý dobrý New York se zas jednou vykoupe v krvavé lázni.

„…a taky ta nová knížka od Lukjaněnka.“ „Počkat, Lukjaněnka? Toho od Hlídek?“ „Jo.“ „ Bezva, tak tu si koupím!“ „No… pokud máš mladšího bráchu…“

Svět krásných nikdy nebyl krásný. Stačilo poodhrnout roušku a sledovat, jak se zdánlivě dokonalý svět mění v dystopii a lidé ve vypreparované loutky. Věčná krása a světový mír totiž nejsou zadarmo. Na konci prvního dílu série Oškliví sice svitla naděje na vyléčení v podobě vzbouřenecké lékařky a její pokusné myši, Tally Youngbloodové, ale cesta za vlastní vůlí bude stát ještě spoustu krve a potu.

Vykořeněné stockholmské předměstí. Šikanovaný chlapec s utajenou zálibou v násilí. Záhadné vyhládlé děvče a zdeptaný pedofil, jenž ji miluje až za hrob. Parta alkoholem nasáklých individuí. Matky, které si nevědí rady s vlastními dětmi. Mladý feťák, který se ničeho nebojí. Zásadový policista, který si myslí, že se ničeho nebojí. A čtyřiadvacet mrazivých dnů na přelomu října a listopadu 1981, které jejich malému, domněle neotřesitelnému světu podrazí nohy.

Pohádky. V dětství jsme je slýchali všichni, ale když se k nim jeden vrátí v pozdějším věku, kolikrát se nestačí divit. Upálené stařenky, královny, které se utancují v rozžhavených železných střevících, a exmanžely naporcované a naložené v krvavém láku si nezadají s leckterým hororem. Není se čemu divit, že člověka občas napadne, jak by to vypadalo v „reálu“. Jima C. Hinese to napadlo také.

Na konci prvního dílu Hladových her se Katniss s Peetou stali vítězi zvrácené reality show a přežili. Jenže už tehdy závěr trochu hořknul na jazyku, když bylo naznačeno, že nic nekončí – ba právě naopak, hrdinové se svým vítězstvím uvrhli do ještě větší mizérie, než v jaké byli původně. 74. Hladové hry se totiž neobejdou bez důsledků.