Pavel Motejlek se netají svoji láskou k RPG – ať již v literárním či počítačovém pojetí. Kniha Temné duše nezapře svoji inspiraci ve známé počítačové hře Dark Souls, což ve své podstatě říká o knize mnohé. Družina dobrodruhů musí nasadit své životy a čelit… No, anotace vám to poví lépe. A pokud vám její text zní jako něco z kategorie „tohle už jsem určitě četl“, pak jste (bohužel) na správné stopě.
Bohové ztrácí svoji sílu a opouští zemi. Ta se stává domovem démonů, běsů a jiných nečistých sil. Lidé jsou najednou snadnou kořistí, potravou a lovnou zvěří. Jen tu a tam se ještě drží vesnice či pár jednotlivců, kteří se snaží v tichosti přežít a neupozorňovat na sebe. Ale když už se konečně najde někdo, kdo by rád s nadvládou démonů skoncoval, dostane se mu pomoci?
Spravedlnost má jméno Cataractis, je povídkou s klasickým tématem osamělého bojovníka, který se toulá po světě a zažívá svérázná dobrodružství. Zde se hrdina Vernon vydává do džungle, aby našel bájné město, opředené mnoha pověstmi. Tam, jak doufá, najde spravedlnost a trest pro obchodníka s otroky a banditu Herberta. Zjistí však, že spravedlnost se neskrývá na určitém místě a on sám se musí rozhodnout, co je správné.
Počítačové hry ve virtuální realitě jsou skvělá zábava. Tedy alespoň do chvíle, než v jedné takové oddechové bojovce uvíznete bez možnosti vrátit se do reálného světa. A tak nezbývá než pěkně level po levelu vylepšovat svoji postavu a jít za poslední teoretickou šancí jak se dostat ze spárů zákeřné hry.
A je to tady – Kniha roku Sardenu jde do finále. Jako první uvádíme komentáře hlasujících (i náš web měl pár želízek v ohni)…
O Praze bylo už napsáno mnohé. Mnoho autorů i autorek se vyznalo ze své lásky i nenávisti k tomuto městu, mnoho tklivých veršů spatřilo světlo světa… Ale Stověžatá stojí dál a stále je zdrojem inspirace i fascinace. A nyní se stala středobodem povídkové sbírky Praga Caput Regni editora Michaela Bronce – a vy, čtenáři, se přesvědčíte, že o Praze ještě zdaleka nebylo napsáno vše. A nejspíš budete zírat jaká by Praha mohla vlastně být!
Ona je zlodějka z ulice, která nikdy nic neměla a pro všechno musela dřít a třást se před zákonem. On se narodil do bohaté rodiny, jež ho vychovávala jako budoucího vládce, nikdy nestrávil noc s holým zadkem a o svůj život se bát nemusel. Alespoň ne v tom pravém slova smyslu. Vítejte ve Zlodějském tanci, v němž si zlodějka nechá ukrást to nejcennější, co má.
Byla nebyla krásná říše Orïša, kde žili mažiové a ovládali přírodní síly, zvířata, čas, prostor, ba i život a smrt. Přišel zlý král Saran a všechno jim vzal. Zvláštní schopnosti mažiů neobstály, hrubá síla je přemohla. Nebo že by měli bohové už plné zuby žádostí a proseb svého lidu?
Prvotina Eda McDonalda Černé křídlo byla bez přehánění pecka. Temná, ponurá fantasy podněcující čtenářovu fantazii zasela neklid do duše nejednoho čtenáře. A sotva hlavní hrdina příběhu, Ryhalt Galharrow, dobojoval jeden boj, je zatažen do dalšího. I v Havraním pláči bude v roli pěšáka – a opět se pokusí dokázat, že i pěšák může rozhodnout celou hru.
Šestice mladých lidí se snaží z dobroty srdce zachránit svět před absolutním zhroucením – další ohraný příběh s větším množstvím postav na papíře; přesto tu něco nehraje. Ona zmíněná šestka to totiž rozhodně nedělá z dobroty srdce a nikdo z nich ani dobrý člověk není. Jsou ti nejhorší z nejhorších, snad nejprolhanější a nejprotřelejší ze všech obyvatel Ketterdamu. Někdy se snaží navzájem zabít, ale víc se snaží spolu vycházet. Koneckonců – co by pro peníze neudělali?