Je vám Země malá? Chcete se podívat do vesmírných dálav? Pak se ponořte do již šestého svazku edice New space opera nakladatelství Laser-books; do příjemného, dobrodružného a až na poetický úvod velmi čtivého prvního dílu trilogie Světelné stroje.

„Já jsem nalezla svoji cestu! Cestu života! Pojďte a zabijte nás! To vy jste synové smrti! Já jsem dcera života! Ať mrtvá, nebo živá, budu to já, kdo jednou bude tančit na vašich hrobech! Jste jenom stín a prach! Já jsem nesmrtelná! Jsem Kroana z rodu vlkodlaků, dcera králů lidí! Já jsem dcera bohyně!“ (str. 158) Vlčia žena prichádza v druhej knihe, kde pokračuje divoká naháňačka (aj) s osudom. Staré dobré príbehy dávnych rozprávačov sú späť.

Pri čítaní o vlkodlačici Kroane ma prešla chuť žiť stovky rokov. A Kroana tentoraz nežije len ďalšiu prelomovú dobu sveta vonku, ale aj toho vo svojom dome. Napätie vznikajúce v konflikte toho, čo je a toho, čo bude potom má v sebe zbierku otázok. Odpovede sa motajú rôznymi cestami. Vtip „nepoznám ťa, ale zuby ti umyjem“ pre Kroanu neplatí. Musí sa dobre poznať, aby prežila. A rýchlo dopĺňať medzery. Žiť stovky rokov by som nechcela. Ale číta sa o tom výborne.

Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Něco takového se asi honilo hlavou Ondřeji Jirešovi, když si pohrával s myšlenkou vydat znovu kdysi velmi úspěšnou antologii Čas psanců. Lidovou moudrost si k srdci nevzal, a nutno říct, že udělal dobře.

Čím kratší Barker, tím lepší Barker. Zhruba tak se u mě zapsal Clive Barker po přečtení jeho stěžejní tvorby. Prostě nemůžu překonat rozvleklost vypravěčského stylu u jeho mysteriózních románů a mnohem radši mám Barkerovy možná ne dokonalé, ale svou syrovostí neopakovatelné povídky v čele s „Hellraiserem.“ Jednoduché dílo Zloděj duší mě v mém smýšlení jenom utvrdilo.

V roce, kdy ve Francii vyrostly barikády a do Československa přijely tanky armád států Varšavské smlouvy, napsal Peter S. Beagle krásný, avšak smutný příběh – jakousi pohádku, která ovšem nekončí “…a žili šťastně až do smrti.”