Elizabeth Moon většinu z nás mile překvapila svým prvním dílem, který navzdory trošku zvláštnímu názvu vyprávěl o Paksenarrion formou velmi kvalitní military fantasy. Magie prakticky žádná, skřeti a jiná podobná havěť se kolem vás ani nemihla. Tenhle díl je už ovšem „kapku“ jiný.

Věříte v Boha? Ne? Neexistuje žádný důkaz, já vím :-). Ale právě tohle pravidlo je v knize velmi elegantně a efektivně vyřešeno. Bohové prostě existují a ani o důkazy není tak velká nouze. A co teprve, když se stanete svatým? To už prostě věřit musíte.

Dobrých sci-fi u nás ve srovnání s fantasy produkcí vychází pořád jako šafránu. Ale když se nějaké objeví, většinou se jedná o perly na celosvětovém knižním trhu. Alespoň v naší sféře zájmu. A Alastair Reynolds dokázal, že psát umí. To jste sami mohli zjistit již u Odhaleného vesmíru a později Kaldery. A Archa navazuje tam, kde všechno skončilo (nebo začalo?).

Už pár týdnů tato kniha čeří neklidnou vodu přiznivců dnes již klasické akční „kulhánkoviny“. První díl Líhně buď opravdu pobavil a získal obrovské množství fandů, nebo vyvolal úplné znechucení a dočkal se nepochopení. Každopádně se na pultech zjevil díl druhý, který veškeré tahanice a otázky v očích vyjasní.

Je škoda, že hodně výborných knih je neprávem přehlížených, protože nemá na obálce „znějící“ jméno, nebo je celková úprava nevyvedená. Takových skvostů je hodně a častokrát zapadnou v moři zapomnění. Dozvěděl jsem se, že ani Stahovač se nemůže pochlubit velkými prodejními čísly. Pokusím se to aspoň trochu napravit.

Od téhle knihy jsem opravdu nevěděl co čekat. Anotace upoutá, ale nepředstaví nic zvláštního. Každopádně jsem se začetl a rozhodně jsem nebyl zklamaný. Mix výborné sci-fi a dopodrobna podané detektivky se nevidí často, ač jsou reálie hodně známé a podobné jiným počinům…

Je to už něco kolem půl roku, co vyšel první díl a sklidil vcelku velký úspěch. Upíři, lovkyně nemrtvých, tajemný míšenec, magický pes, to vše umně tvořící počáteční zápletku a poté i kvalitní děj. Co můžete čekat od druhé části? Mírně vyzrálejší hrdiny co se týče boje, horší co se týče emocí. Ale knihu v každém případě jen tak neodložíte. Tato recenze je určená těm, kteří četli předchozí díl. Pokud ho neznáte, přečtěte si raději recenzi na něj.

Tak jsme se vcelku brzy dočkali pokračování Zlodějčiny hry, která se většině čtenářů líbila. Druhý díl se asi stane pro většinu trošku překvapením a kdo ví, jak budou navazovat další tři knihy, jež nás bezpochyby čekají…

Co vás na této knize zcela jistě upoutá hned zpočátku, je obálka. Barevná, z dálky žadonící o pozornost. A když se podíváte zblízka, uvidíte spanilou děvu v rozmarném oblečku, chlapce v koženém kabátku a za nimi na obloze elektronický měsíc (či co). Takže prvopočáteční zmatení máte za sebou. Zbývá už jen rozhodnout se, zda do toho prásknout a obětovat pár kaček. Snad vám toto dilema ulehčím.