Knihy jsou u většiny z nás nejen ozdobou poliček a nenahraditelnou duševní potravou, ale i čilým oběživem. Většinou se to stane mezi řečí – bavíte se o nějaké knize a onen dotyčný se zmíní, že by ho tento titul asi zajímal, načež následuje logické: „Tak já ti to půjčím.“ A jste v tom až po uši.
Z metalicky fialové obálky knihy na nás svůj dlouhý pohled upírá bledá holčička s drdoly, tvářící se trochu zpupně, trochu smutně. Tahle dívenka se obléká jenom do černé, poslouchá maminku, operní pěvkyni a není nijak moc družná, co se týče okolí. Ale není to její vina, ona by moc chtěla. Jen jí v tom stojí drobná překážka. Je totiž mrtvá.
Můžete ji převalovat v rukou, hladit vystouplá písmena jména editora i samotné antologie, obdivovat decentní, a přitom tak trefnou obálkou od Lese Edwardse, můžete se s ní zahrabat pod peřinu, přivonět ke stránkám, zdali z nich neucítíte jemně kovový pach krve… Můžete s ní dělat mnoho věcí, než se rozhodnete pro onen okamžik – naplno se ponoříte do tajů a krás hororových povídek v Knize hrůzy.
Je osamělý a stále věří na spravedlnost, i když ostatní okolo jej rádi a často přesvědčují o opaku. Krásné ženy se na něj lepí, ale s láskou to u něj dopadá špatně. Věrné přátele by spočítal na prstech jedné tlapky, ale když už, tak u něj stojí v dobrém i zlém. Takový je John Blacksad, soukromý detektiv.
Frankie goes to Miami! A co dělá Miami tím správným místem k odpočinku? No přeci pláže, krásné dívky, úspěšní kravaťáci, teplé moře, sluníčko, žraloci… a Barracuda. Závěrečná položka se moc ráda stará o odpočinek svých bližních… hlavně ten poslední.
Poslední dobou se zdá, že americké blockbustery se až moc spoléhají na „wow“ efekt a scénáristé někde chrápou po včerejším mejdanu, místo aby psali inteligentní scénáře. S láskou pak člověk vzpomene na filmy, které kromě, na svou dobu vymakaných, triků nabízely i dobrý příběh.
Zase je zpět, opouští areál Arkhamského blázince a bůhvíjak přesvědčil své terapeuty, že je v pohodě. Což není, protože si vážně myslíte, že by někdo, kdo má bílou tvář, zelené vlasy a úsměv vrytý tak hluboko do masa, že se mu přísloví „smát se až mi málem upadne půlka hlavy“ nestalo žádnou blbou metaforou, mohl být podle našich konvenčních pravidel v pořádku? Správně. A gothamská spodina má důvod se bát.
A máme tu druhý díl Fantasticky prostřena! Po snídani dle Pratchetta přichází na řadu Star Trek se svou slovutnou plomikovou polévkou, kterou uvařila Vendula. Dobrou chuť!
Putování časem lákalo autory science-fiction odnepaměti. Sestrojí se v kumbálku nějaký ten stroj času a pak se dělá hop sem, hop tam do libovolného časového údobí, zabíjí se diktátoři, otáčí se běh a osud světa. Robert A. Heinlein, autor slavné Hvězdné pěchoty, na to však jde ve své útlé knížečce trošku od jiného lesíka…
Tak už jsme se dočkali i my, fanoušci Star Treku, máme uděleno povolení transportovat se do nejbližšího knihkupectví a vítězoslavně si odnést svůj osobní výtisk Star Trek omnibusu od BB/artu. A co si pro nás editoři připravili? Dosáhli kýženého cíle maximálním warpem, anebo se plácají okolo horké kaše na čtvrtinový impuls?