Námětem zahraničních povídek poslední XB-1 jsou rodina, vzpomínky. České příběhy zase vyprávějí spíše o šílenství či prostě nenormalitě. Lidem univerzálně blízká témata; a jak je vidět, zpracování těchto obecných základů vede k některým zajímavým otázkám o budoucnosti, případně neobvyklým ztvárněním známého světa obohaceného o fantastický prvek.

Když se řekne polská fantasy, drtivá většina českých fanoušků tohoto literárního žánru okamžitě unisono vyhrkne: Andrzej Sapkowski! Obliba duchovního otce zaklínače Geralta z Rivie je v českých zemích opravdu neotřesitelná. Větší váhání ovšem nastane, pokud by se měl jmenovat ještě někdo další. Jistě, všichni známe i další velká jména polské fantastiky. Nemalé oblibě se u nás těší např. Andrzej Pilipiuk, Konrad Lewandowski nebo Jarosław Grędowicz. Myslím, že se nespletu, když řeknu, že na žádného jiného autora ale nepřísahá takové množství oddaných čtenářů jako právě na Sapkowského. Položme si proto kacířskou otázku: je vůbec možné, aby byl Mistr z pomyslného trůnu někdy sesazen?

Nedá se říct, že by nás nakladatelství Plus právě zahrnovalo žánrovými knihami. Když už ale něco vydá, stojí za to si to pořídit. Nejinak je tomu i u titulu Nekromant Johannes Cabal a následující řádky vás snad o této pravdě přesvědčí.

Pyšní-li se nějaká kniha ověnčením proslulými cenami Hugo, Nebula či Locus, resp. oceněním pro nejlepší žánrový titul Německa, Španělska a Itálie a je-li její autorka členkou Síně slávy žánru science fiction, nositelkou Ceny Roberta A. Heinleina a nejnověji i Velmistryní žánru, může čtenář očekávat v podstatě jen dvojí: daný titul je buď naprostá bomba žánrové literatury – anebo totální úlet.

Sergej Lukjaněnko má mezi tuzemskými čtenáři skvělé jméno, každá jeho další kniha tedy v rámci našeho oblíbeného žánru patří mezi nejočekávanější zboží na trhu. Největší zásluhu na tom má samozřejmě Hlídková série, Lukjaněnko je však spisovatelem, který se nebrání převlékání kabátků. Své čtenáře si nachází i ve zcela jiných subžánrech – od fantastiky pro mladistvé přes space opery po kyberpunk. Dokonalý literární chameleon.

Ačkoli začíná léto a každý se těší na teplé dny i noci strávené pod širým nebem, přece jen se nabízí i další zábava, která nás má nalákat do stinných prostor kin a domovů. Mohli bychom ji nazvat přímo ďábelským svodem. Protože ať už na nás útočí z filmových pláten, monitorů či stránek knih, je těžké odolat.

Před několika lety jsme nebyli tak viditelní. V ústraní jsme si snili naše sny, přijímali duševní potravu, vedli nekonečné rozhovory. Pak se ale doba změnila a z našeho životního stylu se stal bezmála módní trend. Onen kdysi opomíjený pojem, zatracovaný svým okolím a určený pouze k absorpci posměšků, se proměnil v kouzelnou formuli lidí, kteří hrdě hlásí: Jsem geek.

Ještě před vstupem do jedenadvacátého století jsem měla to štěstí až do zemdlení hrát na Sony Playstationu malý herní klenot od Hidea Kojimy, nazvaný Metal Gear Solid, fantastickou stealth akci s charismatickým agentem v hlavní roli. Je rok 2012 a já otevírám knihu od Raymonda Bensona. Očekávání je velké, protože mne čeká setkání s přáteli, které jsem mnoho let neviděla. S pěkně nebezpečnými přáteli.

Mass Effect není jen velitel Shepard. Knižní série se už od začátku pohybovala mimo pole působnosti posádky Normandy – začínala Zjevením vysvětlujícím, jak se vlastně David Anderson nestal první lidskou Spektrou. V dalších dílech již zůstala jeho osudům věrná, konkrétně těm spojeným s pohlednou vědkyní Kahlee Sandersovou.