Když se spojí několik amerických autorek, aby dohromady vytvořily jedno dílo, nemusí to dopadnout vždy dobře. I dvojice občas mívají problém se společnou tvorbou. Když ale každá dostane svůj osobní prostor, aby tvořila podle své libosti, to je potom něco úplně jiného.

Najprestížnejšia súťaž poviedok v oblasti slovenskej fantastiky za rok 2011 má svojich víťazov. Slávnostné vyhlásenie Ceny Fantázie sa uskutočnilo v mesiaci november a mne sa konečne podarilo dostať sa k zborníku, prečítať si ho a napísať o tom pár slov.

Když Kulhánek píše o upírech, je to většinou sranda, která si najde místo ve vaší knihovně, možná se dokonce přesune na nějakou pozici intimnější potřeby (nemusím ji v závorce banálně jmenovat, že ne?). Když Neomillnerová píše o upírech, je to porno, které si přečtete jednou, v duchu se pochechtáváte, pak to odložíte a patrně už po tom nikdy nesáhnete. Když Sapkowski psal o upírovi, vykreslil ho jako učence se zvednutým prstem, intelektuála vhozeného do středověku, s podtextem, který lehce brnká o sexualitu, jehož člověk kvůli kontrastu k jeho kumpánům musel milovat. Když o nich psal Stoker, byla to gotická nuda, protože sto let zpátky čtenář skousnul hodně. No a v roce 92 o nich něco napsal Simmons…

Miroslav Žamboch zcela přesně ví, jaký typ literatury vyžadují jeho čtenáři, a proto napsal Visio in Extremis. Kniha by mohla sloužit jako učebnicový model příběhu, který je v současné době in. Na její popis by stačila jediná věta, a každý hned bude vědět, co najde uvnitř: upíří akčňák. Tečka, víc snad ani není třeba říkat.

Po dlouhém a dobrodružném putování se kapitán Báthory octl v benátském lochu. Než se ale se svými spoluvězni (kozákem Voroninem a chorvatským pirátem Gradovičem) stačí pořádně rozkoukat, stávají se figurkami ve hře benátských politických špiček. Po menší krvavé lázni trojka hrdinů mizí v nitru Balkánu, kde se chce Gradovič podívat na rodinné državy poblíž muslimsko – křesťanské hranice.