V dosti pochmurném období počátku tohoto roku, kdy se nad Pevností stáhly mraky a vypadalo to, že její vydávání bylo ukončeno, jsem se často zamýšlel, co by se stalo s českou a slovenskou fantastikou, kdyby časopis opravdu definitivně zanikl.

Na sklonku minulého roku zaútočil na území Čech, Moravy a Slezska frontálním útokem Ultimátní komiksový komplet. Ze všech marvelovských superbijců stanul v čele osvědčený Spider-Man, následovaný X-Meny, Avengery a Iron-Manem. Čeští komiksoví závisláci za sebou mají v tuto chvíli prvních pět čísel, což už stojí za letmou úvahu nad výhledy do budoucna.

Dnešní úvodník je tak trochu za obzorem. Již po 85. se dnes večer (u nás přesněji po dnešní půlnoci) udělí Ceny americké Akademie filmového umění a věd, známé především jako Oscary. Ve Spojených státech jde o vysoce vyhledávanou kulturní událost s velkou kumulací celebrit všeho druhu a ani u nás tato akce neproběhne bez povšimnutí. Pojďme si tedy něco říci o ceně, její historii, zajímavostech a tipech, kdo si ji letos odnese.

Každý na světě má z něčeho strach. Někoho děsí pavouci a havěť jim podobná. Někomu běhá mráz po zádech z mužných knírů a úzkých džínsů útlých hošíků. Někdo má hrůzu ze stříhání nehtů nebo starého schodiště na půdu, kde po nocích cosi štrachá a pohybuje nábytkem. Jiného burcují ze sna bouřky a údery hromů anebo ho tíží na prsou ze samotné tmy. Z moře trpělivě čekajících hrůz, na jejichž vlnách se postel pohupuje jako osamělý vor. Dnes to budou příběhy o tmě. Dnes se zkusíme bát.

K jakým patříte čtenářům? Dočtete knihu, a tím to pro vás hasne, nebo hned otevíráte Facebook a datlujete status či voláte kamarádům a nadšeně jim povídáte o zážitcích? Vedete si čtenářský deník či dokonce knižní blog? Nebo jste tak trochu závislí na hvězdičkovém hodnocení a bez bookfanu, goodreads či dalších literárních sítí nedáte ani ránu?

Dá se říct, že je ‚přepříběhováno‘. K čemu pak psát další, když už je jimi zaplaven trh a lidi je nestíhají kupovat, natož číst? Když pomineme osobní, niterní důvody, tak asi proto, že nevyslovit svůj příběh je hřích vůči múze. A tak čtěte úvodník beznadějného písálka, který se s múzou potýká a hrůzou se při tom zalyká.

Knihy jsou u většiny z nás nejen ozdobou poliček a nenahraditelnou duševní potravou, ale i čilým oběživem. Většinou se to stane mezi řečí – bavíte se o nějaké knize a onen dotyčný se zmíní, že by ho tento titul asi zajímal, načež následuje logické: „Tak já ti to půjčím.“ A jste v tom až po uši.

Přečetla jsem spoustu knih, a většina se mi líbila, přesto těch, které se mi nesmazatelně vryly do paměti, je jen několik. Nemluvím teď jen o kvalitě, některé na mě zapůsobily i jinak. Třeba svou bizarností, kdy jsem si po dočtení řekla, co jsem to vlastně proboha přečetla. Věřím, že výjimečné čtenářské zážitky má každý z vás. Neváhejte se proto o ně v komentářích podělit.

Dost možná popíšu fenomén, jehož chapadla dosáhla i na vás. Pokud však ne, považujte se za šťastné.

Poměrně dlouho se vedou spekulace o čtenářské aktivitě mladších generací. Staří si stě-žují na mladé, mladí na staré, že neuznávají fantastické žánry, které se jim líbí, a oba tábory se spolu pak hloupě hádají. Ovšem zeptá se někdo čas od času i třetí strany, díky níž se nám knihy dostávají tak často do rukou? Ptá se také někdo knihovníků? Jak to tedy je?