Předem se přiznám, že shodou náhod a různých situací jsem od tohoto skvělého spisovatele nic nečetl. Ale určitě mi to v ničem nebrání a můj postup při výběru dalších jeho knih bude možná o to lepší. Protože v této povídkové knize se dočtete něco o Koniášově historii, prozkoumáte s ním rozsáhlou plochu země, po které neúnavně kráčí a za svými zády nechává v prachu a krvi ležet nepřátele. Někdy se seznámí s lidmi, o kterých může říct, že nepřátelé nejsou, ale k přátelům je také rozhodně nepřiřadí. Ono vůbec jeho putování je hodně osamělé. Koniáš je jako vlk samotář, který se spoléhá jen na sebe a své schopnosti a příležitostná setkání prožije jak nejlépe umí. Nezáleží ani na tom, zda je toto setkání přátelské, či nepřátelské.

Koniáš. Kdo to vlastně je? Určitě mnozí z vás znají jeho historii alespoň z náznaků v jiných knihách. V mládí měl problémy s otcem a po jedné velké roztržce byl donucen buď zabít, nebo uprchnout. Zvolil si útěk, i když jak sám říká, byla to chyba. Zabít svého otce by bylo lepší. Studoval na univerzitě, ovládá čtyři jazyky (později pět), zná historii, geografii, ovládá bojové znalosti, ať už teoretické – jak řídit bitvu, tak praktické. I když právě ty druhé si vypiloval díky neustálému pronásledování a nutnosti se bránit jako štvané zvíře. Pokud byste jej někdy potkali, určitě se minimálně odvrátíte a budete dělat, že jste si jej nevšimli. Několikrát přeražený nos, po celém těle jen jizvy a další znaky zhojených zranění… V knize se několikrát dočtete, že děvkám musí platit dvojnásobnou taxu. I když v jedné z povídek je už řečeno trojnásobnou, možná že se za uplynulou dobu stal ještě ošklivější, kdo ví :-). A jeho nejpronikavější vlastnost je zvědavost. Právě ta mu možná někdy pomůže do hrobu, protože převážně ona mu působí největší potíže, kvůli kterým bojuje neustále o svůj život.

V knize je celkem devět povídek. Věřím, že si u nich užijete opravdu hutné, šťavnaté a krvavé zábavy do sytosti. První povídka Až na dno nás s hlavním hrdinou spíše seznamuje. Dalo by se říci, že se odehrává v době, kdy ještě není daleko jeho spor s otcem a začíná se teprve dostávat pryč od jeho chapadel a vojáků, kteří mu jdou po krku. Děj se točí kolem nájemné vraždy a toho, jak se s ní Koniáš vyrovná. (Tuto povídku si můžete přečíst tady na Fantasy Planet a můžete si tak udělat vlastní názor.)

Druhá povídka Cherchez la femme, v překladu Hledejte ženu, je už více nabitá akcí a stránky obracíte velmi rychle. Koniáš se dostane částečně svou chybou do císařské armády a jako pěšák-průzkumník postupuje vpřed skrz neprostupnou džungli. Úkol se ze začátku zdá být jednoznačný a generál Edmund de Glowe celou armádu bez slitování popohání dál. Samozřejmě není nic tak jednoduché a veškeré finále bude o něčem jiném.

Třetí - Štěstí z pekla - je vpravdě mírně zapeklitá a mor, jako hlavní osa této povídky, bude všudypřítomný. Začátek je sice o hledání jednoho bývalého parťáka, který zdrhnul s podílem větším, než mu přináležel, ale jak je u Koniáše zvykem, jeho záliba v hledání nepříjemností je nevyčerpatelná. Tady ho opravdu zažene do úzkých, a aby vše úspěšně přežil a zachránil desetitisíce nic netušících lidí před nepříjemnou smrtí, utká se jen pomocí svých zbraní s nebezpečnými kouzly.

Smaragdová hora je typickou ukázkou jeho zvědavosti. Vždy chce prozkoumat co nejvíce zákoutí tajemného světa, ale nikdy se nedokáže vyhnout nepříjemnostem. A když o tom tak přemýšlím, většinou se do nich dostane kvůli nedostatku financí. Smaragdová hora je ostrov, kde se těží vzácné kameny. Ale jak to tak už bývá, bohatství přiláká všechna pochybná individua a přežít na tomto strmém kopci není nic jednoduchého. Zvlášť, když se někdo moc vyptává na nějakou osobu. I když to dělá z dobré vůle pomoci sestře této neznámé osoby. Přečtěte si to a pochopíte.

Fanoušek. Velmi zdařilá povídka na téma kam až může člověka dohnat šílenost. Koniáš je tlakem okolností donucen přihlásit se do turnaje a bojovat v něm až do konce. A to v situaci, kdy se vám u ucha vašeho protivníka může ozvat: „Když ho zabiješ, dostaneš sto zlatých!“ To už je potom pravidlo do první krve jen symbolické a vše nahrazuje chtivost.

Špatná investice je název poněkud zavádějící, protože i ze špatné se může stát dobrá. Náš škaredý hlavní hrdina koupí holku-šlechtičnu a má v plánu ji dopravit zpět jejímu otci. Prvním problémem je fakt, že je stíhají neúnavní válečníci, kteří jsou ochotni urazit opravdu značný kus cesty, aby dosáhli své krevní msty. Druhý problém je ten, že před sebou mají osm set kilometrů vzdušnou čarou, po zemi trojnásobek. Vše se samozřejmě ještě více zamotává a problémy se kumulují dohromady.

Drsná hra je vážně povedená. Koniáš si užije tolik zranění, kolik určitě dlouho předtím neutržil. Jedinou výhodu má v tom, že se kolem neustále pohybuje hrobař, který vše potřebné s radostí obstará. Děj se odehrává na poušti a podle popisu bych řekl, že Mexiko bylo velkou inspirací. Ani zde se trápení Koniáš nevyhne, a i když do všeho spadne nevinně a naprosto neočekávaně, bude se muset setsakramentsky ohánět, aby všechno ustál na zdravých nohách. Středem veškerého zájmu bude tajemná zásilka a zájem všech zúčastněných o její obsah. Víc vám neprozradím.

Lovci odměn pojednávají opět o finanční nouzi a jejím řešení. Koniáše si najme bohatý obchodník, kterému přepadávají karavany, a rád by věděl, kdo za to může. Samozřejmě nic není černobílé a o určitá překvapení nepřijdete.

A poslední povídka Vysoký příliv se opět přibližuje více tajemnu a mystičnosti. Blíží se totiž zatmění slunce a podle všeho to vypadá, že byla unesena panna, která má být obětována na Dýmovém ostrově. A jelikož tam Koniáš stejně chtěl jít na prohlídku a zjistit, co je na něm tak zvláštního, přijme nabídku velet mužům, kteří se mají pokusit o její záchranu.

Jestliže mám zhodnotit všechny povídky dohromady, tak všemi se jako had táhne neustálé ohrožení života. Každá z nich je charakteristická svým ztvárněním, které Miroslava Žambocha jednoznačně identifikuje stejně jako Jiřího Kulhánka. Boje jsou rychlé, plynulé, nechybí jim realističnost a přečtete si i bojové výrazy, které amatéři určitě neznají, ale tady zapadnout jako nový klíč do namazaného zámku. V každé povídce je hromada mrtvol a vraždění je na denním pořádku. Jedna malá ukázka, která to lépe vystihne:

„Dneska pro mě nebude žádná práce?“ zastavil mě venku Aechyl.
Bral své pohřební povinnosti vážně. Nebo rád žertoval, v hrobnickém smyslu pro humor se málokdo vyzná.
„Bohužel ne, snad zítra,“ odbyl jsem ho.
Samozřejmě jsem se spletl.

Jednoduše, každá povídka je psána stejným nezaměnitelným stylem, ale nikdy se vám nemůže stát, že se budete nudit. Sice je vám jasné, že to Koniáš nakonec přežije, ale pokaždé budete čekat, co se ještě semele, pokazí a jaké finále se ze všeho vyklube. A nikdy nebudete zklamáni.

Teď bych ale rád přešel k několika nedostatkům. Takový menší detail je hned obálka. Je hezká, k ději, ale proč je na ní Koniáš znázorněn jako pohledný muž? Rovný nos, žádné jizvy atd.? Ovšem to je jenom tak bokem, samozřejmě to nemá na nic žádný vliv. Každopádně podstatnější problém bych viděl v korektuře. Naleznete vcelku dost chyb týkajících se převážně překlepů a jiných nedostatků, které by nebylo problém odstranit ještě při jednom čtení. Záměna slov jsem/jsme není nic zvláštního, špatně vyskloňovaná slova, výraz "před tím" použit z časového hlediska, jednou jsem narazil i na překlep ve jméně atd. Nejedná se o žádné věci jako špatné i/ y, o to více je to zvláštní, že ty viditelnější chyby nejsou vychytány. Škoda. Také odkazy v obsahu na stránky, kde začínají jednotlivé povídky jsou nepřesné. Je mi jasné, že když je napsána strana 185, ale ve skutečnosti platí 183, není to velký hřích. Ale dát vše do náležitého pořádku určitě nemůže být tak velkým problémem. Také by naprosto skvělá byla mapa. Koniáš se ocitá neustále v nových krajích, městech a tropických pásech, že nějaké vodítko, které by nám ozřejmilo jeho současnou polohu, bych více než uvítal. A myslím, že ne sám.

Každopádně tato kniha září opravdu na špici české fantasy scény a určitě by neudělala ostudu ani v celosvětovém měřítku. Já sám mám radši romány než povídky, protože se do nich můžu více ponořit, ale jak jsem poznal, nejsou povídky jako povídky. Ostří oceli mi to dokázalo.