Schopnost sdělit příběh jazykem poezie je jednou z nejtěžších a současně nejnádhernějších možností literárního projevu, která může být člověku do vínku talentu vůbec dána. Ne každý sílu poezie dokáže plně docenit, ovšem nejde zde o každého, jde právě o ty, kteří tuto schopnost bezpodmínečně si poezii vychutnat mají. A co teprve pokud se jedná o poezii hororově temnou.

„Ty vole, viděl si toho skauta?“ “Cože? Jakýho skauta? Hrabe ti? Kde by se tady, v tajný laboratoři, vzal sakra skaut?“ „No tak čum, támhle u toho compu, ten přerostlej blbeček ve skautským s knírkem jak… Ty vole, viděls to? Von právě vodešel zdí!“

Kdo zná tvorbu Marka Skřipského, ten už podle názvu knihy tuší, co od jeho nové knihy (ačkoli vyšla v nakladatelství Laser a ne u Strak na vrbě jak bylo doposud zvykem) může očekávat. Pro ty ostatní se teď podíváme na zoubek čtyřem povídkám, které Děsy první republiky obsahují.

Vesmír je místo plné problémů. Do zástupu autorů, kteří se nás o tom snaží přesvědčit, se přidává i Jakub Hoza. Na začátku číhá na jednotku bojových klonů v podstatě rutinní mise – prohlédnout zapadlou díru kdesi na okraji vesmíru a zjistit, proč se posádka nehlásí Jenže tam, kde pro mnohé většinou problémy končí, tam pro Jana Jansena teprve začínají…

Lidé si mysleli, že dobýt divokou planetu Luzná, na které se vás pokusí sežrat nebo otrávit cokoliv, co zde žije, s dostatečnou palebnou silou zvládnou. No, zdá se, že to nebude tak úplně pravda. Ale Češi se na svém vybraném ostrově drží zuby nehty a navíc mají nečekaného hrdinu – Kazimíra Nezbedu. Což ale proti celé nepřátelské planetě nejspíš nebude stačit.