Artuš stárne. Je třeba najít vhodného nástupce na trůn Camelotu. V běžném království by byl následníkem samozřejmě syn krále, ne však v Camelotu. Tuto anomálii má za následek Artušova neplodnost. Hraničí to snad s nějakým prapodivným prokletím? Má to na svědomí nějaká přirozená rovnováha kontrastující s Artušovou bezúhonností, ideálem rytířství a schopností stvořit dokonalé království? Zajímavé otázky jdou ruku v ruce s ještě zajímavějšími odpověďmi.

Vladimíru Šlechtovi se po dlouhých pěti letech podařilo dopsat další knížku ze světa Krvavého pohraničí. Ze sbírky původně autoparodických textů nazvaných Nejhorší den se stal v zásadě plnohodnotný román s prostým názvem Likario, dějově vyplňující mezeru mezi Nejlepším dnem pro umírání a Orcigardem. Budou však očekávání čtenářů znalých subžánru zálesácké fantasy v tomto případě naplněna?

Špeciálny agent John Francis Kovář, známa opora agentúry Equilibri Ferrarius, sa opäť vydáva na dobrodružnú výpravu do paralelného sveta. Ako jasne napovedá názov, tentoraz sa ocitneme v dôverne známom prostredí artušovských legiend. Alebo nie až tak známom?

„Nekonečné množství paralelních Zemí nabízí nekonečné množství možností. Jsem jedna z nich.“ (Merlin)

Romány s upíry v hlavní i vedlejší roli už pomalu vychází z módy a je na čase dát zasloužený prostor také jiným „dětem noci“, které v příbězích o upírech hrály nanejvýš druhé housle. Řeč je o vlkodlacích, kteří patrně neujdou osudu svítících upírů ze Stmívání. Na úspěch Stephenie Meyerové s upíry se rozhodlo navázat hned několik autorek dívčích románů s vlkodlaky. Jednou z nich je Maggie Stiefvaterová a její vlkodlačí trilogie, jejíž druhý díl s názvem Váhání vám zkusím popsat.

Klasik fantastiky Kurt Vonnegut jr. se nám připomenul díky nakladatelství Argo, které vydalo nové, již čtvrté vydání jeho románu Kolíbka. Vonnegut ne vždy psal romány fantastické; i proto mají jeho díla neopakovatelný punc originality a z žánrové produkce výrazně vyčnívají.

Imhotep budiž pochválen! Naši nemrtví přátelé se konečně dostali na stránky Pevnosti. Čekání bylo delší, ale stálo za to. Dubnové číslo totiž je, až na stálé rubriky, prohnilé skrz na skrz. Ať už máte rádi zombie v knihách, filmech, komiksech, hrách nebo dokonce na živo, přijdete si na své.

Štěpána Kopřivu jsem poprvé potkal vloni na Festivalu fantazie Speciál. Seznamování mi trvá trošku déle než jiným lidem – přesto jsme se v jednu chvíli ocitli sami a byli nuceni k dialogu, který byl stejně jako všechny takové dost syrový. Holt dva cizí lidi a debata o počasí a podobných sračkách, určitě to taky znáte. Přesto mě tahle nepříliš dlouhá chvíle přesvědčila, že si nějakou jeho knížku přečtu.

Člověk je ve své podstatě zapomnětlivý. O to víc při náporu různých nepředvídatelných problémů, které se táhnou přes generace. Své povinnosti vůči někomu, když pro něj nejsou příliš užitečné, vytěsní a odstrčí na druhou kolej. Je však udivující, že zůstali zapomenuti delfíni, kteří na Pern přiletěli spolu s původními kolonizátory. Tito tvorové, vybavení nadprůměrnou inteligencí (pro jejich druh), byli podstatnou součástí při kartografii a vysoce důležitou entitou pro rybáře, jimž poskytovali informace o počasí a ideálních místech pro lov ryb, také zachraňovali tonoucí lidi. Nicméně stalo se. Nebezpečí v podobě Vláken zaměstnalo obyvatele Pernu tak, že v jejich myslích nezbylo pro tyto tvory místo.

V reedici Arga se na naše knihkupecké pulty vrací jedna ze světových klasik, stejně svěží, stejně vypovídající a stejně čtivá jako když vyšla před lety poprvé v Mladé frontě. Přirozeně, lidská témata totiž ani po letech neztrácí nic ze svého lesku a neutahaná společenská satira takřka douglas-adamsovského ražení, jen tak pro barvu okořeněná jemnými špetkami sci-fi, už vůbec ne.

Cristoforo Colombo, Cristóbal Colón, Kryštof Kolumbus. Mnohajmenný muž, ctižádostivý mořeplavec, který přepsal středověké mapy a položil základ pro cesty dalších. Janovan, cizinec, jež dokázal na španělskou královnu zapůsobit tak, že mu poskytla lodě, posádku a hlavně obrovskou důvěru. Ale mohly by plody jeho konání, byť za mnohá staletí a generace, nakonec dostat spíše trpkou chuť, než sladkou?