Nakladatelství Triton má svého Žambocha rádo. Čtenáři mají rádi svého Žambocha. Žamboch má rád své čtenáře. Tedy, ono to může být i úplně jinak, ale komu by na tom záleželo, když u pultu sahá po knize, jejímž hrdinou je nezdolný stroj na zabíjení Bakly? Myslím, že nikomu…

Možná to znáte taky. Nic se vám nedaří a vy zjišťujete, že to chce změnu. Dlouho váháte, ale nakonec se rozhodnete a jdete do toho. A pak zjistíte, že jste si moc nepomohli, právě naopak, všichni vás odepíšou jako „mrtvou čarodějku“. Pokud jste to sami nezažili, ale zajímá vás to, zkuste si přečíst o Rachel Morganové. Ona s tím totiž má bohaté zkušenosti.

Na knihu Atrament vyšlo v krátké době několik recenzí. To se stane vždy, když se na knižním trhu objeví něco výjimečného. V tomto případě je však situace jiná tím, že si tento román získá spíše srdce kritika než většinového čtenáře a ani sebelepší či sebehorší recenze na tom nic nezmění.

Po již tradiční roční odmlce se objevil další Mark Stone a s ním vstoupil do této řady další autor – Míla Linc. Čtenáře na první pohled upoutá depresivní obálka Milana Fibigera, která je dokonale „k věci“. A co nás čeká uvnitř?

Rok se s rokem sešel a další sborník Ondřeje Jireše je na světě. Tentokrát kniha odkazuje na dříve vydané Legendy české fantasy, jen si editor místo fantasy legend vzal na paškál nejvýraznější tváře současné české sci-fi. Avšak to „současné“ musíme tentokrát brát s rezervou.

Tato kniha není o úchylech a dámském poprsí. Uvnitř naleznete podivné praktiky americké rozvědky, procházení zdí, projekt neletálních zbraní, mučení, konspirační teorie a kozy. Spoustu koz. Stádo koz. Armádu koz mečících o kruté pravdě o svém zacházení. Kozami však jsme i my.

Někdy podtitul knihu vystihuje lépe než její název, a pro antologii s podtitulem Kronika české science fiction to rozhodně platí. Do vesmíru se totiž mnohokrát nepodíváme. S trochou nadsázky se dá říct, že zde hraje větší roli minulost české literatury než budoucnost lidské společnosti.

Doktor Rax skoro nemohl uvěřit, že ten sarkofág je pravý. Nacházel se v zaprášeném sklepení jednoho anglického lorda a disponoval neporušenou pečetí… což tak nějak předpokládalo, že uvnitř může být mumie, taktéž neporušená. Prostě klika neuvěřitelná, zvlášť když britští kolegové přezíravě odmítají objev zkontrolovat sami. Jenže po převozu do Toronta se ze štěstí stává problém – ona mumie totiž rozhodně není mrtvá.

Letos se objevila další kniha z „měsíčního“ cyklu Ondřeje Neffa „Hvězda mého života“.
Novinka budí silně rozpačitý dojem. Není to klasický recyklát, ani literárně-archeologická vykopávka, ale do značné míry spojuje obě kategorie. Nepříliš pohledná obálka Lubomíra Kupčíka dokonale ladí s vyzněním obsahu. Název knihy nabudí vzpomínky pamětníků na letitý Neffův nářez „Měsíc mého života“(1988, nedávno recyklován), který přímo doplňuje.

Drsná škola přitahuje autory i čtenáře dodnes. Stále víc tvůrců se také pouští do žánrových mixů. Je libo scifi detektivku a-la drsná škola? Bez problémů, něco pro vás najdeme. Nebo by se vám víc líbili upíři a vlkodlaci v kulisách velkoměstských předměstí a barů? V tom případě vsaďte na Tinu Salo v Praze – a na Harryho Dresdena v Chicagu. A právě Dresden je hlavní postavou knihy Jima Butchera Bláznivý úplněk.