V létě loňského roku vydal Klub Julese Vernea v malé řadě Poutník další román Richarda Šusty. „Vlákna hyperčasu“ se odehrávají víceméně ve stejné realitě, jako „Dotek nulačasu“, časově jsou ale zařazeny asi sto let od událostí popsaných ve starším románu.

V srpnu se na trhu objevil na naše poměry mírně nezvyklý sborník. „Černé sny aneb příběhy na nedobrou noc“ obsahují temné a hororové povídky a básně začínajících tuzemských autorů, kteří „zabodovali“ v různých soutěžích nebo publikují svá dílka na netu. Nyní se tito autoři spojili a vydali svá díla vlastním nákladem.

Třináctý díl série pojal tým JFK jako speciál. Odměnou je pak čtenářům několik desítek stran navíc, několikero malůvek uvnitř knihy, krátká povídka jako bonus a o něco vyšší cena, než je zvykem. Je-li však číslo třináct pro sérii číslem šťastným, závisí přece jen na tom, jak na čtenáře zapůsobí písmenka uvnitř knihy.

Nejprodávanější český spisovatel sci-fi, Jiří Kulhánek, publikoval v devadesátých letech deset svých povídek. Po prvních úspěšných románech však na povídky zanevřel. Přestal je psát, na čemž se dodnes nic nezměnilo. Zaměřil se na romány a stále opakoval, že si nová vydání svých povídek nepřeje. A přeci je tu máme.

Dokončení recenze.
Formálně je Drsný spasitel hybridním organismem, sešívancem obou předcházejících prodejních strategií, kterými autorovy knihy dříve prošly. Jde však toto přirovnání vztáhnout i na obsah a autorský záměr?

Miroslav Žamboch, spisovatel, od kterého se na domácí scéně nejvíce očekává, muž kombinující oblibu, kvalitu a autorský vývoj. O průniku do Polska ani nemluvě. Přesto dosud nebyl nalezen jednotný úhel pohledu, jak ho představovat a interpretovat čtenářům. Jeho poslední román Drsný spasitel je zřetelný důkaz.

Je to paradox, ale s ruským spisovatelem Andrejem Beljaninem se naši čtenáři mohli dříve seznámit osobně, než prostřednictvím jeho knih. Jako host se totiž zúčastnil Festivalu Fantazie 2006. Po více než roce mu u nás vychází první kniha, ale opět je zde paradox. Není to totiž jeho zdaleka nejznámější kniha „Meč bez jména“, ale „Upíří chutě“, které v kontextu jeho díla údajně představují spíše netypický úkrok stranou.

Jakkoli je Jay Lake na své straně Atlantiku zatím obvykle vnímán pouze jako nadějný začátečník, našly si už jeho práce cestu k českým čtenářům. Po novele V zahradách vlahé noci v antologii TDK 2 následovala povídka Láhve duší (Pevnost 5/2007), v níž autor poprvé představil Nehynoucí město a některé z jeho svérázných obyvatel. A právě do jeho ulic zavítal znovu ve své románové prvotině Květinová zkouška, toho času poslední knize edice New Weird.

Koncem prázdnin se na trhu objevila další útlá brožurka z Edice Pevnost. Tradičně strašnou obálkou Grigoryho Vyatkina se tentokrát snaží odpudit čtenáře „Mrakulin grimoár“ od Haniny Veselé. Dvanáct trampot nedoučené, leč velmi schopné čarodějky Mrakuly, a pět příběhů formálně určených pro její morče jménem Kobližka vnáší zajímavé oživení do tuzemské humorné fantasy.

Po vřelém přijetí Chladné hry se Tomáš Němec podruhé zapojuje do série JFK. Sám autor přiznává, že přes jeho povinnosti kolem časopisu Pevnost a editorskou činnost mu na samotné psaní příliš času nezbývá. Podívejme se tedy, jestli za ten rok nezapomněl psát.