Nakladatelství EGMONT ČR přišlo koncem ledna na trh s první částí dvoudílného díla „Ruka Thrawnova“. Jmenuje se „Přízrak minulosti“ a je to další pokračování fenoménu, známého jako „Hvězdné války“. Autorem „Ruky Thrawnovy“ je Timothy Zahn, jehož „Thrawnova trilogie“ (Dědic impéria, Temná síla na vzestupu a Poslední povel) se u nás dočkala dvou vydání. Zatímco předchozí přiběh se odehrával pět let po Endoru, Ruka Thrawnova je situována ještě o deset let později.

Polsko, to není jenom Sapkowski. Stále nás o tom přesvědčují další a další kvalitní knihy, které se k nám dostávají přes severní hranici. Ne vždy se dostaví úspěch, samozřejmě, ale zrovna povídky o Jakubu Vandrovcovi to štěstí měly. Není divu.

Máme tady konec ledna a s ním i nový sešit seriálu Mark Stone. Opět jde o tuzemský produkt, takže příznivci původního garénovského provedení tradičně zapláčou. Jak se již u nás pomalu stává tradicí, i tento díl (zatím) nekonečného seriálu je laděn silně humoristicky, až parodicky.

I když debutovou knihou tohoto populárního českého autora byla sbírka Poslední bere vše, Megapolis je kniha ještě starší. K dispozici je již delší dobu jako e-kniha, ale oficiálního vydání se zatím nedočkala. Nyní by však měla být k dostání i v tištěné podobě.

Nový román mistra hororů má mezi čtenáři rozporuhodné hodnocení. Většina se přiklání k názoru, že jde o dost slabé dílo. Ale najdou se i jiné názory.

Dlouho jsem přemýšlel, jestli napsat pochvalnou recenzi, nebo naopak. Prostě mám z této knihy rozporuplné pocity. Nakonec jsem přišel na to, že je třeba hodnotit ji dvěma nezávislými pohledy: jako na román, který je tak Sapkoidní, jak jen může být; a jako na historickou fantasy, kterou chtěl Sapkowski napsat.

Neil Gaiman je zatraceně v kurzu. Potom, co před Vánoci vyšla kniha Kouř a zrcadla chybí k dovydání jeho literatury už jen jedna nepřeložitelná sbírka sci-fi citátů a letitý profil skupiny Duran Duran, který je pasé stejně jako skupina samotná. Kouř a zrcadla je sbírka Gaimanových povídek a básní, kde najdeme všechny jeho autorské pozice. Ale nejen ty známé.

Krátce před Vánoci vydalo nakladatelství Havran druhý díl Burroughsovy ságy Pellucidar. Kniha vyšla v překladu Jana Kantůrka, s ilustracemi Milana Fibigera a v celkovém technickém provedení, které soukromě nazývám „sběratelské“ (kvalitní „tvrdá“ vazba, vysoká cena).

Milovníci chytlavého humoru, komických situací a nejapných vtípků jistě Roberta Asprina znají. Styl tohoto autora a jeho pojetí humorné fantastiky považuji za velmi nevšední, a tak čtěte vy všichni, kteří se rádi smíchy popadáte za břicho a přitom prskáte do stránek své oblíbené knihy.

Lidé prohráli zničující válku. Vypukla dvacet let po prvním přátelském kontaktu s mimozemšťany, bez jakékoliv výstrahy. Proti moderním zbraním se najednou vrhla milionová armáda černých atevi. Lidé “milosrdně” nepoužili své nejhroznější prostředky, nejen hromadného ničení, ale dokonce ani nebombardovali vrahy svých blízkých z letadel (…v budoucnu bude člověk mít asi větší smysl pro rovný boj).