Většina spisovatelů si časem vytvoří svůj vlastní, osobitý styl psaní. Jen málokterý však dokáže svou techniku na čas odhodit a překročit sebou samým stanovené meze. Tím spíše, když se jeho dosavadní tvorba setkala s takovým úspěchem, že se autor stal již zaživa jedním ze symbolů žánru, v němž působí. Isaac Asimov se však k takovému kroku rozhodl – a světlo světa spatřilo jeho nepochybně nejvýraznější dílo a jeden z nejlepších románů zlatého věku science fiction.

Knihy ruského spisovatele Sergeje Lukjaněnka se pro fanoušky science fiction staly pravděpodobně nejpříjemnějším překvapením tohoto roku. Nejprve u nás zabodoval příjemnou space operou Hranice snů, příznivce intelektuálněji zaměřené sci-fi potěšil svým Spektrem, no a snad všechny bez rozdílu dostala do kolen Noční hlídka. O to napjatěji se čekalo na její volné pokračování, neboť zůstat na tak vysoko nastavené laťce kvality (a neřkuli ji překonat!) je velmi těžké.

Markus Heitz je současnou hvězdou německé fantasy. Pozornost čtenářů si vysloužila už jeho prvotina Stín nad Ulldartem, která získala ocenění „Deutschen Phantastik Preis 2003“ za nejlepší románový debut. Není však autorem pouze fantasy, prosadil se i knihami ze světa Shadowrunu, jeho poslední román Ritus pak zabrousil do hororového žánru.

Německo bylo vždy domovem mnoha skvělých spisovatelů, ale u fantastiky to kupodivu neplatí. Rozhodně ne v posledních letech, kdy se k nám dostávají většinou jen díla literárních nádeníků, jako je Wolfgang Hohlbein. Ani nekonečný seriál Perry Rhodan není zrovna kvalitativní trefou do černého. Dobrou pověst zachraňují hlavně reedice starších knih, jako je Černá planeta Hanse Kneifla nebo Nekonečný příběh Michaela Endeho. Kam se asi zařadí kniha, o které chci dnes napsat?

Koncem září se na trhu objevil další román ze světa Star Wars. Štěpný bod Matthewa Stovera je unikátně podanou epizodou z klonových válek a jeho hrdinou je, jak napoví již na SW romány poněkud neobvyklá obálka, Mace Windu.