Čtenářům, preferujícím spíše epickou, dobrodružnou science fiction, jistě neunikla série „Úsvit noci“ anglického spisovatele Petera F. Hamiltona. Po roce a půl a více než dvou tisících přečtených stranách se sága konečně dostává do finále. Poslední díl s názvem „Nahý bůh“ je zde a tentokrát je rozdělen hned do tří(!) částí.

Česky už vyšla slušná řádka kvalitních zahraničních antologií. Povídka je náročná forma a jen málokterý spisovatel ji zvládá s přehledem, právě proto bývají výběry těch nejlepších pokusů často velkým čtenářským zážitkem bohatým po všech stránkách. Nejinak je tomu i u nejnovější antologie zahraničních autorů, která se však od svých sestřiček značně liší. Sestavil ji totiž Čech.

Když letos Triton vydal v edici Trifid „Černou planetu“ od Hannse Kneifela, vzbudilo to ve mě vlnu nostalgie. Poprvé jsem tuhle knihu četl vypůjčenou z knihovny někdy kolem roku 1982, v době, kdy jsem hltal veškerou dosažitelnou sci-fi (a že jí tehdy zase tolik nebylo). Tehdy mi dvě novely v jednom svazku připadaly jako skvělé dobrodružné čtení a tak jsem byl zvědav, jak na mě kniha zapůsobí více jak po dvaceti letech.

Dobrých sci-fi u nás ve srovnání s fantasy produkcí vychází pořád jako šafránu. Ale když se nějaké objeví, většinou se jedná o perly na celosvětovém knižním trhu. Alespoň v naší sféře zájmu. A Alastair Reynolds dokázal, že psát umí. To jste sami mohli zjistit již u Odhaleného vesmíru a později Kaldery. A Archa navazuje tam, kde všechno skončilo (nebo začalo?).

Nakladatelství Classic náš trh už mnoho let zásobuje tu lepší, tu slabší klasickou fantasy, jaká se píše převážně ve Spojených státech a jaká je tam zároveň komerčně velmi úspěšná. Věk draků je první díl právě takové ságy a zaujmout by proto měl hlavně příznivce Eddingse, Feista, Goodkinda a podobných autorů. V čem se od nich liší?