Od vydání Narrenturmu uplynuly takřka nachlup dva roky a skoro stejné množství času uběhlo i našim hrdinům. Strávili je v Čechách a každý podle svého gusta. Reynevan a Samson si pohodlně žijí v Praze, zatímco Šarlej se přidal k husitským polním vojskům, což je – jak on tvrdí – skvělá příležitost k nenápadnému hromadění majetku z kořisti.

Přesto se však nejlépe aklimatizoval Reynevan. Učení kolegové na univerzitě, práce ve špitálu, ženy, víno a v neposlední řadě i přátelé mágové – takové prostředí mu opravdu svědčí. Reynevan se dokonce přidal ke kališníkům a tak definitivně potvrdil svou příslušnost a sympatie k husitům. Avšak pozor – náš hrdina se už nehodlá zcela spoléhat jen na boží ochranu a sám se aktivně procvičuje v zacházení s rozličnými zbraněmi.

Žádná idyla netrvá věčně a po dvou letech je třeba vydat se na cesty. Husité se chystají „navštívit“ Slezsko a tak jsou hrdinové vysláni zpět do jámy lvové s navýsost důležitým posláním. Mají připravit půdu pro nájezd. Nemusím ani dodávat, že ve Slezsku jim stále hoří půda pod nohama. Po událostech před dvěmi lety se z Reynevana stalo cosi na způsob bubáka, kterým se straší děti. Není třeba dodávat, že neoprávněně. Reynevan jde na svou misi částečně z přesvědčení, že dělá správnou  věc, částečně proto, že se chce setkat se svou milou, a částečně proto, že hodlá s pomocí husitů splatit staré účty se svými četnými nepřáteli. Jenže poslušný nástroj se může velice snadno změnit v nemilosrdného pána…

Již během druhé návštěvy „U archanděla“ měl Reynevan tu smůlu, že srazil ze stolu zavaleného knihami a svitky svazek, jenž nebyl ničím menším a ničím větším než Liber de Nyarlothotep. V té samé chvíli, kdy starobylá, od tlusté vrstvy prachu lepkavá inkunábule udeřila do podlahy, se zdi otřásly a čtyři z šesti na polici stojících nádob s homunkuly explodovaly. Jeden z homunkulů se změnil na ptáka bez peří, druhý v něco jako chobotnici , třetí v šarlatového a agresivního škorpióna, no a čtvrtý v miniaturního papeže v pontifikačních šatech. Než stihnul kdokoli cokoli udělat, tak se všichni čtyři rozpustili v zelený, příšerně páchnoucí maz, přičemž trpasličí papež ještě stačil vykřiknout „Beati immaculatu, Cthultu fhtagn!“

Cesta do Slezska se však ošklivě zvrtne. Časy jsou neklidné, Čechy připomínají vroucí kotel a pocestný se může snadno stát obětí neštěstí. Zvláště když je to husitský tajný agent a špeh, který má co skrývat. Reynevan se do Slezska sice dostane, ale svázaný jako balík. Opět padnul do rukou nepřátelům… Přesněji řečeno, hned několika po sobě. Už v tom má praxi, takže se jen pro sebe ptá, kdo ho chytil TENTOKRÁT? Má však, jako obvykle, štěstí a značné zkušenosti také pomohou, takže se ze všeho ve zdraví dostane. A s úspěchem začne plnit svůj úkol. Slezsko se má na co těšit. Protože husité si už brousí meče, ládují hákovnice a zapřahají bojové vozy. Jak to dopadne, to už nebudu rozvádět. Připravil bych vás tím o kus potěšení ze čtení, a to přece nechcete.

Z toho, co jsem napsal, je jasné, že Boží bojovníci mají opravdu bohatý děj. Bohatý, propletený a chytře vymyšlený. Tohle Sapkowskému opravdu svědčí a tohle na něm milujeme. A teď dělá to, co umí nejlépe. Podle mého názoru je děj Božích bojovníků lepší než u Narrenturmu. Důvody jsou tyto: není tak stereotypní (hrdinu někdo honí, on utíká, buď se zázrakem zachrání, nebo ho lapnou, on opět prchne, atd.), což se mi u Narrenturmu moc nelíbilo. V knize je méně hluchých pasáží, kdy hrdinové plkají o teologii, politice, atd., kdy byl čtenář zahrnut latinou, až nevěděl, kde mu hlava stojí. Latiny si sice užijeme i tady, ale v snesitelnější míře. Rovněž role náhody a štěstí (viz zázračné záchrany na poslední chvíli) je zde menší a tolik nedráždí oko čtenářovo.

Naopak si užijeme více báječně popsaných akčních a bojových scén. Výsledek je ten, že děj je svižnější a přímočařejší. Přímočařejší však neznamená, že je děj hloupý a jednoduchý, to vůbec ne! Výsledkem je hrdinská epika lahodící zraku, představivost příjemně dráždící a skvěle se čtoucí. Méně Eca, více Sienkiewicze, méně mudrování a rádoby intelektuálnosti a více děje.   

Byl to vlastně Liebenthal, kdo se z překvapení vzpamatoval první. A zareagoval. Přesně takovým způsobem, jaký Reynevan očekával. Seskočil ze sedla a s řevem se na něj vrhnul.
„Počkej, Wiltrychu!“
„Zabiju toho zkurva!“
 Reynevan se před údery pěstí jenom kryl, couval, chránil si hlavu. Dokonce ani nezkoušel blokovat. Přesto však – úplnou náhodou – jeho zápěstí nějak zavadilo o rytířův napuchlý nos. Liebenthal zavyl a padnul na kolena, drže si oběma dlaněmi tvář. K Reynevanovi skočili Stroczil a Pridelanz, chytaje ho za ramena. Kuhn, přesvědčený, že Reynevan bude chtít bít klečícího Liebenthala, ho zaclonil vlastním tělem.
„Pánové…“ vykoktal Reynevan. „Proč ten spěch… Přece jsem se vrátil. Nebudu již zkoušet uprchnout. Dám se bez odporu dopravit na Stolz“.      
Liebenthal se zvednul z kolen, setřel slzy z očí a krev z vousů, vytasil nůž.
„Držte ho!“ zaryčel, nebo spíše zabučel. „Držte zasrance pevně! Utnu mu uši! Zaklínal jsem se, že utnu! Tak utnu!“
„Počkej, Wiltrychu“ zopakoval Priedlanz, ohlížející se na lidí, vycházející již z kostela. „Nešil“.
„Vždyť vidíš, že se vrátil“ dodal Stroczil. „Sliboval, že už nebude utíkat. Navíc ho pro jistotu svážu jak berana“.
„Alespoň jedno ucho“ Liebenthal se vytrhnul Kuhnovi, který se ho pokoušel zastavit. „Jenom jedno! Za trest!“
„Ne. Má být dovezen celý.“
„Alespoň  kousek ucha!“
„Ne“.
„Tak mu alespoň dám do tlamy!“
„To můžeš."

Je všeobecně známo, že Sapkowski umí lépe vykreslit spíše vedlejší než hlavní postavy. Vzpomeňme na barda Marigolda, trpaslíka Yarpena Zigrina nebo lišáka Šarleje.  Zato zaklínač Geralt v románové pentalogii působil spíše jako autorova loutka, která popostrkuje děj žádaným směrem, a Reynevan v Narrenturmu také trpěl podobnými chybami. Byl prostě příliš papírový, příliš umělý. Ale v Božích bojovnících došlo ke změnám, a to k lepšímu. Reynevan dospěl, trochu zmoudřel a jeho činy většinou nepostrádají logiku. A to často velmi smrtelnou logiku, protože se z něj stal opravdu nebezpečný muž.

K tomu, aby se vypořádal se svými nepřáteli, se nerozpakuje použít i velice nevybíravé metody. Skoro se bojím, kam až to může dojít… Také se, jako pravý člověk své doby, nechává více ovlivňovat náboženskými pohnutkami a jistým fanatismem. A to se mi líbí, protože pro lidi středověku bylo náboženství nesmírně důležité a v pravém slova smyslu všudypřítomné. Bod pro Sapkowského.

Pro české čtenáře bude mít svou přitažlivost, že se velká část děje odehrává na našem území, hlavně v Praze a okolí a v severozápadních Čechách. Také budete mít možnost osvěžit své znalosti historie. Andrzej Sapkowski si tuto epochu a její reálie nastudoval opravdu pečlivě. Jen mě trochu  mrzí, že první opravdu kvalitní novodobý román z husitského období napsal polák… A ještě k tomu polák s velmi ostrým perem, které nešetří nikoho – ani katolíky, ani husity, kteří si s nimi v krutosti a fanatismu nijak nezadají. Sapkowski se samozřejmě neudržel a přidal několik odkazů na dějiny zcela nedávné. Občas jsou přesné, až to zabolí, jindy tak případné nejsou.

„Omnia sunt communia, Šarleji! Všechno společné, tato slova obsahují celou božskou spravedlnost! Nejsou velcí, nejsou malí, nejsou boháči, nejsou chudáci. Všechno společné! Komunismus! Copak to nezní pěkně?“
„Už dlouho jsem neslyšel něco, co by znělo tak krásně.“
„Proč ten sarkasmus?“

V Polsku vyšli Boží bojovníci ve formě takřka šesti set stránkového paperbacku s velice vkusnou obálkou, na které je použit fragment z obrazu Petera Breughela „Triumf smrti“. Ke knize to sedne jak zajícovi uši. Použit je kvalitní papír, takže cena v přepočtu asi tři sta korun se mi nezdá přehnaná. Kdy se dočkáme třetího dílu Lux perpetua, zatím není známo. Kdy vyjdou Boží bojovníci u nás, také není známo. Můj odhad, vyplývající ze znalosti situace,  je příští rok na Vánoce. Přeji hezké čekání… Jaký je můj závěr? Ano, rozhodně ano. Na tuhle knihu se vyplatilo čekat dva roky. Je to ještě lepší, než jsem čekal.