Pokud patříte mezi příznivce Písně ledu a ohně (a skutečnost, že se obtěžujete čtením recenze jejího čtvrtého dílu, napovídá, že tomu tak opravdu je), jistě vám nejsou neznámé peripetie, provázející komponování její zatím poslední sloky. Nepatříte-li, snad přijde vhod krátký historický exkurz: Původně plánovaná „překlenovací“ kniha, která měla čtenáře ve stručnosti seznámit s událostmi pěti let následujících po Bouři mečů, se autorovi vymkla z kontroly do té míry, že intermezzo s názvem Hostina pro vrány začalo záhy vykazovat rysy regulérního románu. Když pak kniha nabyla rozměrů neúnosných pro kteréhokoli ekonomicky uvažujícího vydavatele, došel GRRM k nevyhnutelnému rozhodnutí rozdělit ji na romány dva.

Kritériem pro rozdělení knihy se přitom nestala časová posloupnost, nýbrž geografická poloha popisovaných událostí. Zatímco problémy Severu a růst obnoveného vlivu rodu Targaryenů daleko na východě zůstaly odloženy až na připravovaný Tanec s draky, soustředí se Hostina pro vrány na část Západozemí ležící jižně od Šíje a na Železné ostrovy. Díky této koncepci byste v knize marně hledali některé postavy – bohužel včetně těch čtenářsky nejvděčnějších: Tyriona, Jona či Daenerys. Optimista by jistě poznamenal, že jde jen o důvod navíc, proč se těšit na další román. 

A co se vlastně v Západozemí děje? Po smrti Tywina Lannistera se vlády nad královstvím ujímá jeho dcera Cersei, jejíž vztahy s Jaimem každým dnem vůčihledně ochládají. Brienne z Tarthu projíždí zemí sužovanou nájezdy lapků a dezertérů ve snaze nalézt stopy po zmizelé Sanse Stark, Sam Tarly se vydává na bouřlivou cestu do Starého města a Arya nalézá útočiště na druhém břehu Úzkého moře. V subtropickém Dorne se mezitím formuje opozice vůči lannisterské vládě a všemi přehlížené Železné ostrovy se připravují na volbu nového krále. 

Jádro románu tentokrát tvoří události v Králově přístavišti, zprostředkované nově očima Cersei Lannister. Cersei vás rozhodně nezklame – samolibá bezohledná intrikánka kráčí životem se stejnou samozřejmostí jako dosud a s grácií sobě vlastní řeže větev pod sebou i celou říší. Sled jejích pletich i početných přehmatů se bohužel časem stává poněkud monotónním, pročež osobně považuji vynesení Cerseiny dějové linie do samého centra zájmu za krok sice logický, přesto však nepříliš šťastný.

Přinejmenším diskutabilní je autorovo rozhodnutí sledovat dění ve všech do knihy zahrnutých částech Západozemí. Zdaleka ne všechny dějové linie totiž stojí za pozornost a prostor, kterých se jim dostává. Vzhledem ke skutečnosti, že GRRM potřebuje v Hostině pro vrány na vyjádření myšlenky či vytvoření zápletky přinejmenším dvojnásobek prostoru než u předchozích knih, je pochopitelné, že dramatických zvratů tentokrát na čtenáře čeká poskrovnu. Tak například dvě kapitolky z Orlího hnízda jsou natolik nezajímavé a prostoduché (a to v míře Mistra Intrikána Malíčka vskutku nehodné), že jejich existenci omlouvá pouze pochopitelná snaha neztratit ze zřetele dva z významných hrdinů. A během událostí v odlehlém a autorem dosud pomíjeném Dorne se sice čtenář seznámí s řadou nových (a nutno dodat, že zajímavých) hráčů, bezmála stostránkové vyprávění však končí konstatováním toho, co čtenář dobře věděl již na konci Bouře mečů – že jih rozhodně nepatří mezi bašty lannisterské moci. Tam, kde v Písni ledu a ohně dosud následovalo jedno překvapení za druhým, se zkrátka v Hostině pro vrány obvykle spíš tlachá. Většinu opravdu zajímavých zvratů si autor tentokrát schoval až na samý závěr.

Toto pravidlo naštěstí neplatí všeobecně - dramatickými událostmi zmítané Železné ostrovy a bratrovražedný boj o ovládnutí nejdrsnějšího ze Sedmi království by naopak zasloužily mnohem více prostoru, než autor Krakaticím dopřál. (Odpusťte, ve znaku rodu Greyjoyů je vlastně nově „kraken“, což je ovšem to nejmenší z překvapení, které českému čtenáři paní překladatelka nachystala.)

Nerad bych však vytvářel neopodstatněný dojem, že by se čtenáři měli Hostině obloukem vyhnout. Martinovi stále patří jeden z nejvýraznějších hlasů současné fantastiky a ve své poslední knize to rozhodně potvrzuje. Díky charakteristickému stylu, instinktu pro správné načasování a nezaměnitelnému jazyku se neztrácí prakticky nic z dosavadní čtivosti celého cyklu. Odchod několika hlavních postav autor obratně vynahradil stvořením celé plejády nových – a kupodivu bez výjimky výrazných – charakterů. Jeho hrdinové se ve většině případů mohou pochlubit přesvědčivým vykreslením a uvěřitelným jednáním. A dokonce i shora zmiňovaný omezený počet zásadních dějových zvratů je do značné míry kompenzován v některých vedlejších liniích – inu, panna Brienne se od svého meče nikdy nevzdaluje dál než na dosah ruky. Třebaže se tedy Hostina pro vrány pravděpodobně nedočká tak vřelého přijetí jako předchozí knihy, stále se řadí k tomu nejlepšímu, na co lze v současné fantasy narazit. (Nezanedbatelný počet nominací na prestižní literární ocenění, jichž se knize dostalo – pravda, neúspěšných –, je ostatně dostatečně výmluvný.)

Po dočtení Hostiny asi málokdo přehlédne skutečnost, že autor nesplnil své původní předsevzetí – tedy obsáhnout celé pětileté období, během něhož by si nastupující generace Starků odbyla svá učňovská léta. Popisované události probíhají v časovém úseku ne delším než jeden rok a některé z dějových linií – jmenovitě Cersei a Jaime – jsou opuštěny v takovém okamžiku, že je autor s čistým svědomím nemůže nechat několik let bez povšimnutí. O pravdivosti opakovaných Martinových prohlášení, že celková délka Písně ledu a ohně nepřesáhne avizovaných sedm knih, si tedy udělejte vlastní názor.