Je tu poslední část největších lásek. Bylo conování, posléze komiksy i knihy, zákonitě se tedy očekává, že napíšu obdivné psaní na téma film. Musím se ale vzbouřit proti systému a vzlétnout do výšin anarchistického ráje, alespoň na chvíli, než budu sražen zpět Velkou sestrou, proto nebudu povídat o své lásce k pohyblivým obrázkům, o své nakupovací DVD-mánii (což už jsem udělal). Proto také musí tento text vyjít o pár hodin později, než je bježné (a s alespoň jednou pravopisnou chybou). Pravá ANARCHY IN THE FP!

Vzpomínám na to, jako by to bylo včera. První otevřená knížka, tedy pokud nepočítám učebnice, bylo slovenské vydání Drákuly. V té době jsem ještě neměl ten vštípený instinkt číst a vnímat příběhy, stačily mi obrázky holohlavého upíra a hned jsem měl po nocích mít z čeho strach.

Přijdu domů. Otevřu dveře pokoje a utahanej z práce odhodím batoh do kouta, knihu na stůl a letmo zkontroluju, jestli není doma přítelkyně. No, jedna láska sice je v práci, ale mám tu druhou. Otočím se ke knihovně číslo 1. Po tváři se rozlije úsměv a prsty pohladí hřbety paperbacků a pevných vazeb. Lehce přejedu vystouplá písmena na hřbetě tvrdé vazby Supermana. Ustoupím a s dobrým pocitem se koukám na svoji komiksovou sbírku. Myšlenky odletí do minulosti. Jak to vlastně začalo?

Poznala jsem ji v době, kdy s ní spousta fantazáků dávno randila, ačkoliv platonicky jsem do ní byla zamilovaná už dlouho. Přesněji řečeno od chvíle, kdy jsem v jednom z prastarých čísel časopisu Pevnost uviděla pozvánku na první ročník Tolkienconu. Ale první setkání proběhlo až o tři roky později. Bylo, jak to u osudových lásek bývá, nezapomenutelné…

Asi to znáte – večer lehnete do postele a snažíte se usnout, protože vás zítra čeká brzké vstávání. A ne a ne zabrat. U mě to byl obvyklý stav třeba před zkouškami. Myšlenky vám víří hlavou jako tornádo a ať děláte, co děláte, nemůžete se jich zbavit. Půl hodiny, hodina, dvě… Ideální je v tomto případě zaměstnat mozek nějakých lehkým vjemem, který zablokuje tok myšlenek a postupně vás uspí. Možná film, jenže to musíte mít otevřené oči, to není úplně ono. Možná relaxační hudba, ale ta mě většinou myšlenky nezaplašila. Ideální je v tomto případě mluvené slovo.

„Good ol’ JK!“ pochvaluje si Doctor, když Martha poradí Williamu Shakespearovi, aby zlé čarodějnice vyhnal ze svého světa kouzlem Expelliarmus a on tak učiní, v třetí sezóně seriálu Doctor Who. Na popkulturní narážky je stará dobrá JKR jako dělaná. A tak vůbec.

Denně je vídáme na ulicích, nadáváme na ně nebo je blahořečíme. Malá, velká, nablýskaná, orezlá, česká, německá, japonská, americká, francouzská, britská… A i ve fantastickém filmu častokrát tito dvoustopí hrdinové mají co říct do děje. Jaká tedy jsou nejznámější „kouzelná auta“?

Znáte ten pocit, kdy se vám konečně úspěšně podaří dotáhnout do konce záležitost, na níž vám tolik záleží? Na prahu jedné takové úspěšně dotažené záležitosti jsme teď i my.

Fanoušci odjakživa patřili k aktivní komunitě lidí. Původ slova fanoušek můžeme za pomoci slovníků dohledat až k latinskému fanaticus, což znamená uctívač. Uctíváme tedy náš milovaný žánr, knihy, filmy a v mnoha případech i samotné scházení se na různých conech.

Když člověk pročítá internetové diskuze o autorských právech (ale nebojte se, tento úvodník o tomto stokrát propraném tématu nebude), tak často narazí na jednu vizi, která mezi nepíšícími (a nejspíš i mezi nečtoucími) amatéry je zakořeněná stejně hluboko jako borovice na holé skále. Autor by měl psát zadarmo, a hlavně by měl trpět, živořit o svíčce a ideálně umírat. Teprve pak může vzniknout kniha, která stojí za to číst… a ideálně ke stažení zadarmo…

S povzdechem zavírám těžkou bichli se zažloutlými stránkami. Jako obvykle jsem toho i přes všechnu svou snahu moc nepřečetla a do ruky proto raději beru Zaklínače či nějakou jinou „fantasmagorii“. O jaké strašné knize to mluvím? O jakékoli ze svého seznamu povinné četby k maturitě.

V poslední době se téma elektronických knih stalo velmi skloňovaným, ovšem především ve vztahu k pirátství a jím způsobeným ekonomickým ztrátám a s tím související deformaci trhu. Téma se nevyhnulo ani Fantasy Planet a výsledkem byla poměrně bouřlivá diskuse, tentokrát nad vztahem elektronické a papírové knihy, resp. nad výhodami či nevýhodami obou podob. Znovu mne přivedla k myšlence, jež v mé hlavě už nějakou dobu zrála a kterou rozvíjí následující text. Ze zamyšlení nad e-booky sice vychází, ale cílí jinam, bez snahy o negativní vymezování se vůči nim. Cílem následujících řádek budiž spíše úvaha nad proměnou čtenáře.

Jako fanoušci sci-fi a fantasy jsme zvyklí, že nás okolní „většinová“ společnost vnímá jako skupinu podivných individuí, neřkuli bláznů, přesto nejsme chápáni jako škodliví deviantní živel. Když však konkretizujete své preference na britskou televizní tvorbu, tak vznikne Haló.

Ve výsledku je nejdůležitější obsah, na tom se shodneme všichni, snad jen bez vášnivých bibliofilů, které si knížky kupují jen proto, aby se jimi mohli kochat. Takže vivat e-knihy? Šetří nám kapsu i místo na policích, i tituly z druhého konce světa jsou rychle a snadno dostupné, neničí nám záda a vůbec, jsou prostě pohodlné, praktické a „kůůůl“. Jenže papírové knížky mají i přesto spoustu benefitů, kvůli kterým na ně stále spousta lidí (včetně mojí maličkosti) nedá dopustit. Alespoň v otázkách lidských smyslů dávají svým e-sestřičkám pěkně na frak. Nevěříte? Berte s nadhledem.

Jakožto porotce v naší novoroční soutěži o nejkrásnější knihovnu jsem se zodpovědně probírala všemi vašimi příspěvky. Každá knihovna byla výjimečná a krásná, každá svým způsobem originální. A jelikož jich bylo poměrně hodně, jako obálek znalý čtenář jsem si nemohla nevšimnout jistých opakujících se motivů.

Že nevíte, o čem je řeč? Ale no tak… Buď si děláte legraci – anebo jste na tomhle webu omylem. A krom toho vás nejspíš před pár lety unesli ufouni, protože jinak si takovou neznalost, ba ignoranci, nedovedu vysvětlit… Návrat režiséra Petera Jacksona do Středozemě je bezpochyby jednou z nejočekávanějších událostí tohoto roku. A vlastně nejen tohoto, když vezmeme v potaz všechny peripetie, které už kolem filmového Hobita proběhly. Ruku na srdce, kdo z nás odolal a nevrhnul se ihned kouknout na trailer i první zveřejněné fotky…

…a nářek jejich peněženek, aneb setkání klubu anonymních závisláků na nakupování. Výpovědi plné radosti i provinilých pocitů.

Před čtením následujícího sloupku nepotřebujete vědět skoro nic. Ani že je neděle. Stačí vám pouze bezmezná víra v Borise, Ježíše a Stevena Eriksona. Nebo jen v toho Eriksona. Ale pokud se jmenujete Alexi, můžete celý text klidně přeskočit a vrátit se v pondělí. Amen.

I ti největší šprti snad uznají, že ve škole je občas pěkná nuda. Možností, jak ji zahnat, je spousta. Spaní, hraní piškvorků/karet, písemná i ústní výměna novinek se spolužákem, koukání z okna/do blba… Napříč základkou, střední i výškou ale na prvních místech oblíbenosti zůstává klasika – čtení.

Kerouaci, Ferlingheťi, Bukowšťí, Ginsbergové, Burroughsové, bódhisattvové a dharmoví tuláci všech zemí! Poslyšte zamyšlení kolegy, který se v dnešním globalizovaném světě snaží vykřesat nějakou tu jiskru dálek a zdání a snění. A volného asociačního myšlení.

Asi jste to už slyšeli. Je to už nějakej čas, dokonce mnohem dřív, než napsal mladej Kája Máchovic tu jeho básničku. No víte kterou? Jasně, Máj! No a mnohem dřív, myslím, že to bylo v květnu, zase jakejsi klan nebo kmen nakreslil kalendář. No a už tehdy nám ty chytrý a civilizovaný lidi předpověděli to, co už všichni víme – že bude konec světa. Jenže my víme, jak na něj!

Úvodník s datem prvního ledna nelze věnovat ničemu jinému než novoročním předsevzetím. Pokud už jste probrali své zlozvyky a restíky z minulého roku a svatosvatě si slíbili méně vykouřených cigaret, více hodin nad učením či posunutí ručičky na váze, je čas trošku péče věnovat i naši drahým knihovničkám. Protože i tady je pro nějaké to předsevzetí spousta prostoru.

Reflexe knižních podstromečkových nadílek v krátkém ohlédnutí.