Vyprávění příběhů je staré jako řeč sama, přičemž je zdrojem nejen zábavy a předávání informací, ale i prvním typem historických dokumentů (přirozeně ústním). Již od úsvitu věků se naši předkové setkávali u hřejivého ohně, aby si vyměnili zážitky dne, kdy v lese viděli něco tajemného a těžce vysvětlitelného. Tak se zrodily legendy a mýty. Když se poté mezi kulturami světa rozmohlo písmo, počali oni staří otcové příběhy zapisovat. Výjimkou nebyli ani obyvatelé Islandu, vikinští osadníci, kteří ostrov počali obydlovat na přelomu tisíciletí, přičemž průběh kolonizace pečlivě zaznamenávali a dokumentovali. Výsledkem je nepřeberné množství takzvaných ság, textů charakteru jak historického, tak dobrodružného. Tyto ságy v drtivé většině popisují konflikty mezi jednotlivými severskými rodinami, jejich spory o území či otázky práva a krevní msty, anebo dobrodružství výjimečných jedinců, z nichž se díky umělecké nadsázce a předchozímu dlouhému orálnímu předávání stali legendární hrdinové. Není tedy divem, když čtenář narazí na reky podobné staroanglickému Beowulfovi, bojujícímu nejen proti desítkám nepřátel, ale i bytostem nadpřirozeného původu.