Před sedmi lety se Bryan Singer pokusil restartovat filmového Supermana. Ten pán byl do té doby na vzestupu, ale na rodinném stříbře společnosti DC si vylámal zuby (ne, že by natočil špatný film, prostě jen nevydělal.) a dodnes se do staré formy nevrátil. V Hollywoodu si asi řekli, že byla chyba svěřit Supermana někomu, kdo si nahonil body u Marvelu… Takže aktuální restart série mají na triku dva největší odborníci na DC v současném Hollywoodu (ne že by jich bylo víc).

Když Abrams před čtyřmi roky restartoval Trekovskou franšízu, bylo to nablýskané, oslnivé, svěží a sexy. I když kvůli lens flare člověk občas vůbec nic neviděl. Posunutí charakterů do jiných úrovní, snesitelné zařazení rasových stereotypů a vyřešení Spockovy sexuality nám nicméně zatemnilo zraky natolik, že jsme byli ochotni filmu odpustit, kolik v něm toho nedává smysl a že z dolary naplněného bazénu Gena Roddenberryho je podle sousedů po nocích slyšet pláč. A teď je tu sequel, který podle všech zákonů vesmíru, Care Bears a nejjednoduššího modelu projektové rentability prostě musel přijít. Zase to vypadá sexy, svěže, oslnivě a nablýskaně. Ale ten smysl, ten smysl…

Bezpochyby do role jedné z největších kinoudálostí nejen letošního jara se se sebestředností sobě vlastní dopasoval třetí díl adaptací příběhů oblíbeného komiksového hrdiny ze stáje Marvel, Iron Mana. Hned po prvních promítacích týdnech je jisté, že na magickou miliardovou hranici tržeb železňák dosáhne levou zadní tryskou. Hype, masové nadšení, návštěvnost samozřejmě podporují, a kolem Iron Mana se ho rozprostírá poctivá dávka. Pozn. – předpokládám, že většina z vás film již viděla, těm, kteří se k jeho zhlédnutí teprve chystají, hrozí nějaký ten spoiler, ačkoliv se jich budu snažit vyvarovat.