Po ročním odstupu tu máme další pokračování ságy Sektor Hirano v podání Jana Kotouče, odstartované kdysi novelou Příliš blízké setkání a následně románem Pokračování diplomacie. Loni vyšla Tristanská občanská válka, navozující výchozí situaci pro Volání do zbraně.
Během čtyř let po skončení Války potomstva císař Arcturus Mengsk obnovil velkou část
terranského Dominionu a navzdory všudypřítomné mimozemské hrozbě upevňuje svou
vojenskou moc. Z tohoto vřícího kotle svárů a pokusů o převrat se vynoří mladá žena
známá jen jako Nova, která má potenciál stát se Mengskovým nejslibnějším a
nejsmrtonosnějším Duchem. Využívajíc kombinace svých fyzických dovedností, vrozených
psychických sil a pokročilé technologie, Nova může v naprostém utajení udeřit téměř
kdekoliv. Je jako přízrak ve stínech, mýtus děsící nepřátele terranského Dominionu.
Říká se, že každá pověst v sobě má zrnko pravdy. I ta o dvou indických princích, jejichž bratrství rozdělila láska ke krásné dívce a nyní se v tělech tygrů toulají indickou džunglí, je zčásti pravdivá. Opravdu existují a jejich prokletí trvá už více jak tři sta let. A trvalo by dál, kdyby se neobjevila bohyní vyvolená dívka, která jediná má moc kletbu zlomit a navrátit tak bratrům jejich ztracené životy. Tou dívkou je osmnáctiletá Kelsey, hlavní hrdinka knihy Tygrovo prokletí.
Ano, nemýlíte se! Slavná česká scénáristka, přezdívaná Dietl v sukních, se pustila do psaní vlastní knihy a tentokrát sáhla po rekvizitách žánru městské fantasy. Přemýšlíte, co tak může propagovat slogan „Rychle a bezbolestně“? Defloraci na zavolání? Trhání zubů? Vytahování klíšťat? Nevíte? Tak to si budete muset dočíst tuhle recenzi.
Představte si následující: je vám třináct a právě jste se ocitli v pekle. To jednomu docela může zkazit den, některým dost možná i věčnost. A těm ostatním, kteří se dostali ke čtení nového románu Chucka Palahniuka Prokletí, naopak dost zvednout náladu.
Na sklonku loňského roku vyšlo po delší pauze nové pokračování série dnes už legendárních upírských románů jihomoravské autorky, která se řadí k předním tvůrcům domácí romanticko-historické fantasy. Čtenáře by možná mohlo zajímat, co připravuje nového a jestli ji třeba mezitím některý z jejích oblíbených nemrtvých nevysál…
Trojjednota, za níž ve skutečnosti stáli démoni, padla. Uldyssianovi už nyní stojí v
cestě jen Katedrála Světla se svým charismatickým vůdcem – Prorokem, tím ale není
nikdo jiný než padlý anděl Inarius, který považuje svět, jež stvořil, za své
vlastnictví. Uldyssian stojí proti nepříteli, který by raději Svatyni zničil, než
aby ji viděl v rukou svobodných lidí, nevidí ovšem, že se jeho světa chtějí zmocnit
i jiní. O existenci Svatyně se už totiž dozvěděla nejen Horoucí pekla, ale také
Nebeské výšiny… a jejich armády démonů a andělů se nezastaví před ničím.
Pokud si vezmete v knihkupectví do ruky knihu Chutná těla, je možné, že vás předem znechutí nadšený výkřik od Stephenie Meyerové hned na obálce a vy knihu odložíte s pohrdavým odfrknutím, zarputile se domnívajíc, že je to xtá variace na Stmívání. Prostě nějaká plytká postapo harlekýnka, stejně bizarní kombinace jako špagety s Nutellou. Ale zase na druhou stranu to napsal chlap, tak že by nějaká naděje přeci jen svitla…?
Chvalořečení na téma „Argo nás rozmazlence nakrásně zásobuje dalšími a dalšími díly Philipa K. Dicka“ tady už bylo, proto dneska perex vynecháme, moji drazí. A pokud by vám přeci jen chyběl, přečtěte si ten ke knize Oko na nebi, jen v poslední větě pozměňte titul knihy – tentokrát totiž besedujeme na téma Předposlední pravda.
Cambridge v druhé polovině osmnáctého století, uzavřená kolejní společnost ovládaná přísnými vnitřními pravidly, tajné kluby s prapodivnými zasvěcovacími rituály, nevázané pijatyky, neposkvrněné panny, mrtvé dívky a jejich duchové. To všechno slibuje Andrew Taylor ve svém románu Anatomie duchů. Slibuje a také plní – jen je tak, jak někteří možná čekali.