Dobrých sci-fi u nás ve srovnání s fantasy produkcí vychází pořád jako šafránu. Ale když se nějaké objeví, většinou se jedná o perly na celosvětovém knižním trhu. Alespoň v naší sféře zájmu. A Alastair Reynolds dokázal, že psát umí. To jste sami mohli zjistit již u Odhaleného vesmíru a později Kaldery. A Archa navazuje tam, kde všechno skončilo (nebo začalo?).

Nakladatelství Classic náš trh už mnoho let zásobuje tu lepší, tu slabší klasickou fantasy, jaká se píše převážně ve Spojených státech a jaká je tam zároveň komerčně velmi úspěšná. Věk draků je první díl právě takové ságy a zaujmout by proto měl hlavně příznivce Eddingse, Feista, Goodkinda a podobných autorů. V čem se od nich liší?

O knihách ruského spisovatele Sergeje Lukjaněnka jsem už delší dobu dostával z různých zdrojů velice pozitivní hlášení, takže jsem byl na knihu, o které chci dnes napsat, po právu zvědavý. Není divu. Ruský trh s fantastickou literaturou je obrovský a ruský čtenář má stejně dobrý vkus jako kterýkoli jiný. Ten, kdo se stane v Rusku v jakémkoli oboru číslem jedna (a Lukjaněnko mezi špičku opravdu patří), prostě musí být zatraceně dobrý.

Není mnoho autorů tradiční hrdinské fantasy, kteří na sebe v záplavě bezpočtu vyvražďovaček dokáží poutat pozornost prakticky každou vydanou knihou. Michaelu A. Stackpoleovi se to přinejmenším v tuzemsku podařilo. Po čtenářsky úspěšných titulech Hrdinou a Maska válečníka jsem byl sám zvědav, co předvede v trilogii, která na posledně zmiňovanou knihu přímo navazuje. Osvědčený autor akční fantasy opět nezklamal. Bohužel však ani nenadchl.

Už pár týdnů tato kniha čeří neklidnou vodu přiznivců dnes již klasické akční „kulhánkoviny“. První díl Líhně buď opravdu pobavil a získal obrovské množství fandů, nebo vyvolal úplné znechucení a dočkal se nepochopení. Každopádně se na pultech zjevil díl druhý, který veškeré tahanice a otázky v očích vyjasní.

Je škoda, že hodně výborných knih je neprávem přehlížených, protože nemá na obálce „znějící“ jméno, nebo je celková úprava nevyvedená. Takových skvostů je hodně a častokrát zapadnou v moři zapomnění. Dozvěděl jsem se, že ani Stahovač se nemůže pochlubit velkými prodejními čísly. Pokusím se to aspoň trochu napravit.

Mark Stone nekončí, ale jeho série se stále rozrůstá o další tu lepší, tu poslabší díly. Naposledy vyšly příspěvky autorů, kteří si již psaní o Stonovi vyzkoušeli dříve. Mackův Královský gambit byl snahou o primitivní nezávaznou zábavu, Ríšova První mise je zase dobrodružnější čtení. Oba nové kusy však spojuje jeden rozšířený nešvar.

Nakladatelství Egmont velice rychle navázalo nejčerstvějším počinem na první díl trilogie o Hanu Solovi od Ann C. Crispinové. „Huttský gambit“ vychází necelý měsíc po „Léčce v ráji“ a mapuje další část dobrodružného života Hana Sola.

Román “Mrtvá zóna” dokazuje, že mistr hororů Stephen King dokáže napsat příběh, který překonává hranice žánru hrůzy. Tento psychologicky laděný příběh považují jeho fanoušci za absolutní špičku v jeho tvorbě.

Že naši autoři nepíší dlouhé fantasy ságy ve stylu tradiční high fantasy? Košaté příběhy o skupince dobrodruhů čelících zlu? To je pravda. Díru v mozaice české fantastiky by tak mohl zacelit debutující David Borkovec právě se svou kvantitativně ambiciózní románovou sérií. Jak si ale zatím vede po stránce kvalitativní v úvodním svazku série?