Člověk, který má ve fantastice už leccos načteno, může sklouznout k úvahám o tom, že vše už bylo napsáno a nic moc originálního už se neobjeví. A pak přijde žánr bizarro, prohlásí něco ve stylu: „Podrž mi pivo, vole!“, a ukáže „člověku“, jak moc se plete. A přesně tak je tomu i v první ryze české antologii bizarra s názvem Bizarropolis.

Co svět světem stojí sužují lidstvo přírodní katastrofy, války a pandemie. A to i v našem osvíceném jedenadvacátém století. Každý na takovou globální či lokální krizi reaguje jinak: někdo zvolí sebevraždu, jiný se začne utápět v alkoholu či drogách. A pak jsou tu tací, kteří se snaží z takové neblahé situace vypsat. Proč? Protože i spisovatelé ve válce trpí a pandemie se jich dotýká jako každého jiného člověka. Není to tak dávno kdy celý svět zasáhla pandemie Covidu. Jak to celé probíhalo máme všichni v živé paměti. Přesto, anebo právě proto, se s ní někteří autoři pokusili vypořádat po svém, tedy psaním.

Píšeme nové tisíciletí. Svět se žene vpřed zběsilým tempem a staré věci jsou už nějakou dobu nudné a přežité. Mladí lidé jsou plni nápadů, elánu a touhy po změnách. A právě kombinace mládí a snahy o změnu jsou hlavním motivem povídkové antologie editora Leoše Kyši s názvem L3g3ndy. Deset autorů nové, mladé vlny totiž upravilo staré pověsti české k obrazu svému a zkušený editor je prostřednictvím Nakladatelství Epocha vysílá do světa, aby své příběhy představili čtenářům.