Nejdřív trochu vzpomínek a nostalgie. K Hobitovi jsem se poprvé dostal v roce 1982, to jsem byl na studiích a jeden spolužák přinesl knížku na kolej. Četli jsme si ji přes rameno – o přestávkách mezi přednáškami, při cestě městským busem na Strahov atd… Když jsme pak dočetli, odnesl jsem si Hobita do svého kolejního pokoje a přečetl jsem ho v klidu celého znovu – od začátku do konce… Kdo nezažil osmdesátá léta, ten nepochopí, že některé knížky (jako třeba Hobit) byly nesehnatelné. Úzký profil, jak se tehdy říkalo. Jeden můj kamarád, kterému jsem o Hobitovi vyprávěl, se po něm dlouho pídil. Když mu ho konečně někde půjčili, vlastnoručně si ho opsal. Slovo po slově, větu po větě. Taková byla tenkrát doba, přátelé.