Cesty do silně sugestivních vizí někoho takového jakým byl H. P. Lovecraft mohou být velice zrádné, přímo až nebezpečné svou návykovostí. Po překročení pomyslného Bodu zvratu se návrat z toulek po nich stává již zhola nemožným. Své by o tom mohl vyprávět, a vlastně také vypráví, ve svých příbězích S. T. Joshi.

Za svůj život člověk nasbírá bezpočet jizev, jak těch vnějších, viditelných na kůži prostým okem, tak i těch ukrytých hluboko uvnitř. Těm druhým z nich se nejspíš nikdy plně nepodaří zahojit a zůstávají bolestivé po celý zbytek života.

Je snadné stát se zajatcem představ někoho jiného, ať už myšlenkových, obrazových či působících na jiné vědomé či nevědomé lidské smysly. Jak se ovšem z tohoto zajetí ve zdraví osvobodit, navíc bez následků? A je to vůbec možné?

V první polovině devadesátých let se rozhodně děly věci! Rozpad republiky, touha po připojení se k Západu, což nakonec skončilo rozčarováním z probuzení se v otrocké výrobní kolonii pod názvem Česká republika. V rámci přijetí do EU se náš stát navíc zavázal být vděčným trhem pro zboží druhé a třetí jakosti. To je však ještě nejasná hudba budoucnosti a zatím lidé hltají vše západní a americké, obzvláště horory, které již nejsou nedostatkovou komoditou. A do tohoto emočně bouřlivého období plného nadějí a opravdu jen snů o bohatství vstupuje Jan Hlubek se svým příběhem. Naivně a absolutně nepřipraven.

Rozpad civilizace nějakým neovlivnitelným zásahem vyšší moci může mít mnoho podob, stejně jako možných způsobů, jakými k této neodvratné situaci může dojít. Důsledek je přesto vždy stejný. Pro většinu lidí znamená smrt. A pro ty přeživší jde o marný boj o záchranu původních společenských hodnot, ochranu přeživších blízkých a blízkých před ztrátou posledních zbytečků lidství.