Neustále se ve společnosti připomíná, že jsou si všichni lidé rovní a nikdo není lepším nebo naopak horším než ostatní lidé. Je to ovšem skutečně pravda? Co když jedinec překročí určité hranice a zradí nejen všechny společenské morální normy, nýbrž i své vnitřní hodnoty, které jej činily lidskou bytostí, čímž tento status nemilosrdně ztrácí?

I letmá představa toho, jak by svět mohl vypadat po zničující nukleární válce, je sama o sobě více než mrazivá. Obzvláště v dobách, kdy mezi světovými mocnostmi vládne eufemisticky řečeno jisté tíživé napětí. Zde se dere do popředí úvaha, jestli přežít něco takového je vůbec možné brát jako výhru. Každopádně by platilo, že nejcennějšími přeživšími by se bezesporu stali technicky vzdělaní a zkušení lidé.

Pohled na svět skrze začouzené sklíčko může být do jisté míry děsivým protipólem růžovým brýlím. Prozření přítomnosti temnoty v okolním světě a hlavně v lidských nitrech se již nedá nikdy zažehnat. Již navždy zůstane součástí pozorovatelova nazírání na život i osobního vidění reality.

Jakákoliv forma existenciálního odosobnění od okolního prostředí prakticky vždy způsobí jistý pocit nepatřičnosti své existence ve spojení se samotou, ať už skutečnou anebo pouze zdánlivou. Zde se hranice stírají a Samota se stává hmotnou veličinou, která dříve či později porazí a pozře vše.

Cesty do silně sugestivních vizí někoho takového jakým byl H. P. Lovecraft mohou být velice zrádné, přímo až nebezpečné svou návykovostí. Po překročení pomyslného Bodu zvratu se návrat z toulek po nich stává již zhola nemožným. Své by o tom mohl vyprávět, a vlastně také vypráví, ve svých příbězích S. T. Joshi.

Za svůj život člověk nasbírá bezpočet jizev, jak těch vnějších, viditelných na kůži prostým okem, tak i těch ukrytých hluboko uvnitř. Těm druhým z nich se nejspíš nikdy plně nepodaří zahojit a zůstávají bolestivé po celý zbytek života.