Jsou dny, kdy máte pocit, že se dá začít znovu. Že minulost lze nechat za sebou a vykročit směle k novým zítřkům, které budou lepší než všechno, v čem jste se až dosud brodili. Že jde stát se jiným člověkem. Pak jsou ale dny, kdy se minulost vrátí, natrhne vám anál palcátem a ještě se vydělá do dutiny ústní. Život je holt peklo na kolečkách.

Ruku na srdce, tahle kniha vyšla poprvé před deseti lety. Takže proč psát recenzi na druhé vydání? Bez slitování je už dávno klasika, Miroslav Žamboch patří dlouhodobě k nejpopulárnějším žánrovým autorům, jeho knihy tu zná každý. Ale i kdyby existoval jen jeden jediný živáček, který ještě o Baklym nikdy neslyšel, stojí mi za to do něj to poznání, jak super kniha Bez slitování je, namlátit. Ostatně, lepší já, než Bakly…

Stará dobrá Anglie, vrchol viktoriánské doby, čas technického pokroku díky objevům ve vědě a moderním průmyslu, a taky paradoxně zlatá éra duchařské literatury. V této knížce nechybí nic, co byste od takového žánru čekali. Ale pozor, čtení jen na vlastní nebezpečí!

Proč jen psát recenzi na vyprodanou knihu? Třeba proto, aby ji někdo vydal znovu. A že vyjde znovu, vám mohu rovnou slíbit. Nakladatelství Straky na vrbě totiž připravuje reedici Jacka, pána stínů na říjen tohoto roku. Pojďme se tedy podívat, nač se můžete těšit.

Koncem minulého roku se zásluhou Brokilonu objevilo na trhu pod názvem „Chřestýš Callahan“ souborné vydání Červenákových „fantasy westernů“, které se dosud objevovaly samostatně v časopisech. Působivá, byť ne vysloveně bombastická obálka Lubomíra Kupčíka ukrývá tři příběhy z amerického Jihozápadu, odehrávající se v poslední čtvrtině 19. století.

Stává se příjemnou tradicí, že k Parconu vychází sborník Kočas. Loni se tak stalo již počtvrté za sebou. Editorství se jako vždy ujala Jiřina Vorlová, která sáhla do studnice povídek z Ceny Karla Čapka a pokusila se uvařit všehochuť, aby si ve sborníku našel to svoje každý fanoušek fantastiky.

Sex, upíři, dlaci, sex, stříkance krve, tajné genetické laboratoře, nebezpečí a zase sex– je vám to povědomé? Již podruhé zavítáme do světa upíří vlkodlačice Riley Jensonové. A jako v předchozí knize, i teď jí půjde o život na každé stránce.

Kanadský spisovatel Steven Erikson proslul svou sérií Malazská kniha Padlých. Ta i v subžánru dark fantasy patří k těm ultradepresivním, již by se všichni optimisté měli vyhnout obloukem. Jak sám autor říká, temnou atmosféru svých románů vždy okořenil jednou či dvěma postavami, které přebíjely osudovou beznadějnost svébytným humorem. Ovšem ne dle očekávání humorem cynickým, ale často naopak připomínajícím humor takřka wodehouseovský. A tak vznikla i dvojice nekromantů Bauchelain a Korbal Špičák, kterým je věnována povídková sbírka Potoky krve.

Když pracujete na volné noze, nemůžete počítat s tím, že se vždy zadaří. Někdy se sice penízky sypou, ale jindy jíte suchý chléb. A někdy, někdy musíte zdrhat, co vám síly stačí a doufat, že se dožijete příštího rána. Vsadím se, že telepatka Magnolie zažila i několik klidných pracovních dní, ale mnohem zajímavější jsou ty, během nichž jí jde o kejhák …

Horor (z angl. horror – hrůza, zděšení) je umělecký žánr, jehož cílem je u čtenáře nebo diváka vyvolat pocit strachu a děsu. Nejde tedy o pojem obsahový, ale estetický, jehož naplnění závisí především na formě podání – například klasická pohádka o červené Karkulce může být vyprávěna jako horor. Toliko říká Wikipedie. Ale nebojte se, nás nečeká Karkulka, ale sbírka hororových povídek Z druhé strany.